Itálie slaví 80 let republiky. V referendu odmítla krále i stín fašismu

Ve dnech 2. a 3. června 1946 zvítězila republika. Itálie tím nevolila jen nový státní systém. Volila nový začátek.

Když se dnes v Itálii slaví Festa della Repubblica, nejde jen o vojenskou přehlídku v Římě, trikolóry a ceremoniál u hrobu neznámého vojína. Za svátkem 2. června stojí dramatický okamžik moderních italských dějin: referendum z roku 1946, v němž se občané rozhodovali mezi monarchií a republikou. V roce 2026 si Itálie připomíná 80 let od tohoto rozhodnutí.

Itálie tehdy nebyla zemí slavících vítězů. Byla zemí rozbitou válkou, fašistickou diktaturou, okupací, občanským násilím i hlubokým rozdělením mezi severem a jihem. Monarchie rodu Savojských sice existovala od sjednocení Itálie, ale její prestiž po dvaceti letech fašismu ležela v troskách. Královská moc nedokázala zabránit Mussoliniho nástupu, dlouho s jeho režimem koexistovala a po válce už pro velkou část společnosti nepředstavovala stabilitu, nýbrž kompromitovanou minulost.

Referendum se konalo současně s volbami do Ústavodárného shromáždění. Účast byla mimořádná: z více než 28 milionů oprávněných voličů přišlo téměř 25 milionů, tedy přibližně 89 %. Republika získala 12 718 641 hlasů, monarchie 10 718 502 hlasů. Nebyl to drtivý triumf, ale jasné rozhodnutí: 54,3 % platných hlasů pro republiku proti 45,7 % pro monarchii. Výsledek byl oficiálně potvrzen Kasačním soudem 18. června 1946.

Síla toho okamžiku spočívala i v tom, kdo hlasoval. Poprvé se na celostátní úrovni politicky účastnily také italské ženy. Republika se tak nerodila jen jako odmítnutí monarchie, ale i jako nový model občanství. Prezident Sergio Mattarella letos při výročí připomněl, že právě hlas žen byl autentickým signálem demokratického obratu.

Výsledek však neznamenal okamžitou harmonii. Itálie byla politicky i geograficky rozdělená. Sever, silně poznamenaný protifašistickým odbojem, hlasoval výrazně republikánsky. Jih byl monarchističtější. V pozadí stála nejen ideologie, ale i odlišná historická zkušenost války, okupace a osvobození. Právě proto bylo vítězství republiky zároveň začátkem složitého úkolu: spojit zemi, která měla společný stát, ale ne vždy společnou paměť.

Republika se musela legitimovat nejen výsledkem referenda, ale také novou ústavou. Ústavodárné shromáždění zvolené v červnu 1946 připravilo text, který vstoupil v platnost 1. ledna 1948. Nový stát se měl opřít o svobodu, demokracii, sociální práva a odmítnutí války jako nástroje mezinárodní politiky. Mattarella při letošním výročí výslovně zdůraznil, že článek 11 italské ústavy znamenal zásadní odklon od fašistického pojetí moci a války.

Právě v tom je výročí Italské republiky dodnes politicky živé. Nejde jen o historickou připomínku roku 1946. Jde o otázku, co se stane se státem po pádu autoritářství. Itálie nevyřešila svou minulost jedním hlasováním. Ale dokázala udělat zásadní věc: moc odvodila z občanského rozhodnutí, nikoli z dynastické tradice.

Italský 2. červen proto není romantickým svátkem bez stínů. Je to výročí země, která prošla fašismem, válkou a porážkou — a přesto dokázala politicky znovu začít. Republika nevznikla jako samozřejmost. Vznikla jako volba. A právě proto má osmdesát let poté stále smysl si ji připomínat.

Zdroj: