Článek
Nepřišel e-mail.
Nepřišla odpověď.
Nepřišlo rozhodnutí.
A přesto bylo rozhodnuto.
Moc si často představujeme jako něco viditelného.
Jako příkaz, zákaz, trest nebo veřejné ponížení.
Jenže v českém prostředí bývá nejúčinnější moc ta, která se vůbec neprojeví navenek.
Nikdo vás neokřikne.
Nikdo vám nic výslovně nezakáže.
Nikdo vás veřejně neponíží.
Jen se věci nezačnou hýbat.
A právě v této nečinnosti je její síla.
Moc jako správa nejistoty
Moderní moc dnes často nefunguje jako otevřená represe.
Funguje jako správa nejistoty.
Kdo kontroluje informaci, načasování odpovědi a přístup k rozhodnutí, ten neurčuje jen výsledek.
Určuje tempo.
A kdo určuje tempo, určuje realitu druhých.
V českém institucionálním prostředí zůstávají pravidla formálně nedotčena.
Proces běží.
Termíny existují.
Struktura je zachována.
Ale konkrétní odpověď nepřichází.
Rozhodnutí se odkládá.
Stanovisko zůstává neurčité.
Nejde o konflikt.
Jde o vyčkávání.
Vyčkávání je forma kontroly.
Ticho jako asymetrie
Otevřený konflikt je symetrický: obě strany jsou viditelné.
Ticho je asymetrické.
Jedna strana ví, že neodpoví.
Druhá čeká.
Jedna strana má čas.
Druhá je v napětí.
Jedna strana je v klidu.
Druhá začíná pochybovat.
Tato asymetrie vytváří nerovnováhu bez jediného zvýšeného hlasu.
A právě proto je stabilní.
Nevytváří skandál.
Nevytváří důkaz.
Nelze ji snadno citovat.
„Nic se nestalo“ je dokonalé alibi.
Instituce bez otevřeného „ne“
České prostředí má zvláštní vztah k přímému odmítnutí.
„Podíváme se na to.“
„Je to složitější.“
„Teď není vhodný okamžik.“
„Musíme to ještě prodiskutovat.“
Formálně korektní věty.
Obsahově prázdné.
Odmítnutí není vysloveno, a přesto je vykonáno.
Nezazní konflikt, ale hranice byla nastavena.
Takto funguje moc, která si zachovává zdání slušnosti.
Neurazí.
Nezakáže.
Jen zpomalí.
A zpomalení někdy stačí.
Psychologický efekt mlčení
Ticho má jednu zásadní výhodu:
nutí člověka obrátit pochybnost proti sobě.
Možná jsem to přehnala.
Možná jsem měla počkat.
Možná jsem byla příliš aktivní.
Tím se mechanismus uzavírá.
Není třeba sankce.
Stačí prodloužená nejistota.
Člověk si sám začne omezovat prostor.
Proč je tento model tak odolný
Otevřený konflikt je riskantní.
Vyvolává odpor.
Vyvolává reakci.
Ticho je bezpečné.
Nepřítel není definován.
Konflikt není otevřen.
Nespokojenost nemá jasný cíl.
Zůstává jen pocit, že se „něco děje“ – a přitom formálně nic porušeno nebylo.
To je jeho elegance.
A jeho nebezpečí.
Kdy je to strategie?
Ne každé zpoždění je manipulace.
Ne každé mlčení je moc.
Ale někdy mlčení není selhání komunikace.
Je to rozhodnutí.
Rozhodnutí nejednat.
Rozhodnutí neposkytnout jasnost.
Rozhodnutí ponechat druhého v napětí.
A právě to může být nejúčinnější forma kontroly.
Protože moc nemusí být hlasitá, aby byla účinná.
Někdy stačí, že rozhodnutí nepřijde.
A někdy právě to rozhodne.
Na závěr otázka:
Kolikrát jste v posledním roce nezažili konflikt –
a přesto jste cítili, že o vás bylo rozhodnuto bez vás?
Zdroj:
Foucault, Michel. Discipline and Punish: The Birth of the Prison.
New York: Vintage Books, 1995, pp. 27–30, 170–174, ISBN 978-0-679-72352-4
Arendt, Hannah. The Human Condition.
Chicago: University of Chicago Press, 1998, pp. 22–24, 239–242, ISBN 978-0-226-34142-0.
