Putinova digitální opona praská: Rusové žijí mezi VPN a strachem

Reuters popisuje obraz Ruska, který je pro Putinův režim možná nebezpečnější než otevřená demonstrace: běžní lidé sedí v kavárně, zapínají VPN, píší přes blokovaný WhatsApp, pak VPN vypínají, aby se dostali na ruské služby, a nakonec berou do ruky druhý telefon, kde mají státem podporovanou aplikaci MAX. Navenek to nevypadá jako revoluce. Je to spíš každodenní technická gymnastika. Ale právě v ní se ukazuje podstata současného Ruska: stát už nechce pouze kontrolovat politiku, média a opozici. Chce kontrolovat samotnou infrastrukturu běžné komunikace.

Digitální železná opona není návratem do sovětského světa v jeho staré podobě. Není to jen zákaz knih, zabavení novin nebo rušičky zahraničního rozhlasu. Je to mnohem jemnější a zároveň invazivnější systém. Režim nevypíná internet úplně, protože by poškodil ekonomiku, bankovnictví, dopravu, logistiku i vlastní administrativu. Místo toho zavádí internet, který funguje selektivně: něco jde, něco se zpomalí, něco zmizí, něco vyžaduje VPN, něco s VPN naopak nefunguje. Člověk tak nežije mimo systém, ale uvnitř systému neustálého přepínání.

Právě tento detail je klíčový. Putinův režim nechce jen zakázat WhatsApp, Telegram nebo západní služby. Chce změnit návyk. Chce občana naučit, že pohodlnější je použít to, co stát dovolí. Že méně únavné je přejít na domácí aplikaci. Že soukromí je luxus a přístup k otevřenému internetu technická obtíž. Cenzura se tu nemaskuje pouze jako bezpečnostní opatření, ale jako ergonomie poslušnosti: stát vytvoří takovou míru nepohodlí, aby lidé sami přešli do kontrolovaného prostoru.

Proto je aplikace MAX politicky důležitější než obyčejný messenger. V logice Kremlu má nahradit komunikační platformy, u nichž stát nemá dostatečný přístup k datům a provozu. Reuters připomíná, že lidé si aplikaci často oddělují na druhý telefon, protože jí nevěří; dokonce i někteří loajální úředníci podle zdrojů Reuters používají VPN a více zařízení, aby státní aplikace zůstala izolovaná od zbytku jejich digitálního života. To je mimořádně výmluvné: režim se snaží vytvořit nástroj důvěry, ale výsledkem je nástroj, před nímž se chrání i ti, kdo režimu slouží.

Putinova „digitální suverenita“ je tedy ve skutečnosti projekt nedůvěry. Stát nevěří občanům, občané nevěří státu, úředníci nevěří státním aplikacím a podniky nevěří, že blokace nezničí jejich provoz. Digitální suverenita v oficiálním jazyce zní jako obrana před Západem. V praxi se ale mění v domácí správu podezření. Každá aplikace, každý server, každá komunikační služba se stává potenciálním bezpečnostním problémem.

Kreml svůj postup vysvětluje bezpečností, válkou a hrozbou ukrajinských dronů. To není zcela irelevantní argument: mobilní sítě mohou skutečně hrát roli ve vojenské logistice, navigaci a komunikaci. Jenže rozsah opatření ukazuje, že nejde pouze o vojenskou bezpečnost. Reuters už v březnu psal o „velkém zásahu“ proti ruskému internetu, kdy se blokace dotýkaly Telegramu, WhatsAppu, VPN i mobilního internetu v regionech. Do poloviny ledna mělo být podle Kommersantu zablokováno přes 400 VPN služeb.

Zásadní je, že ruský stát se snaží zlomit nejen opoziční komunikaci, ale i běžnou každodennost. Když nefunguje navigace, trpí kurýři. Když nejde bankovnictví, trpí obchod. Když se e-shopy neotevřou uživatelům s VPN, lidé prostě přestanou nakupovat. Reuters uvádí například pokles internetového provozu u Wildberries o 10 % po zavedení blokací pro uživatele s aktivní VPN. To není jen technický problém. To je okamžik, kdy autoritářská kontrola začíná narážet na vlastní ekonomické základy.

Nejzajímavější na celé situaci je ovšem reakce společnosti. Rusové masově nestaví barikády. Místo toho instalují VPN, kupují druhé telefony, mění virtuální polohy, střídají messengery, učí rodiče používat obcházející nástroje a zvyknou si na digitální dvojí život. Reuters uvádí, že v březnu bylo z Google Play staženo 9,2 milionu instalací pěti nejpopulárnějších VPN služeb, což bylo čtrnáctkrát více než ve stejném měsíci předchozího roku. Podle Levada Center vzrostl podíl Rusů, kteří přiznávají používání VPN, z 23 % v roce 2022 na 36 % letos.

To ukazuje paradox autoritářské modernity. Čím víc stát tlačí na kontrolu, tím víc obyvatel technicky gramotní. Cenzura nevytváří jen strach, ale také kompetenci. Lidé se učí žít ve vrstvách: jeden telefon pro stát, druhý pro sebe; jedna aplikace pro klienty, druhá pro přátele; jedna identita pro úřední prostor, druhá pro soukromý svět. To není svoboda v plném smyslu. Je to spíš přežití uvnitř nesvobody. Ale i tak je to pro režim problém, protože poslušnost přestává být samozřejmá.

Tady se objevuje politický rozměr před zářijovými parlamentními volbami. Reuters spojuje nespokojenost s digitálními omezeními s širší frustrací: růstem cen, daňovým zatížením a únavou z války. Putinova popularita podle státní agentury VCIOM klesla z 75,1 % v únoru na 65,6 % v dubnu, nejníže od začátku plnohodnotné invaze proti Ukrajině v roce 2022; později se pohybovala kolem 67 %. V autoritářském systému to neznamená bezprostřední ohrožení moci, ale znamená to narušení rituálu stability.

Putin nepotřebuje svobodné volby. Potřebuje hladce sehrané volby. Potřebuje obraz země, která je unavená, ale poslušná; podrážděná, ale nehybná; chudnoucí, ale stále loajální. Digitální chaos tento obraz kazí. Pokud lidé nemohou objednat zboží, zaplatit, komunikovat, navigovat se po městě nebo používat obvyklé služby, politika vstupuje do jejich života nikoli jako ideologie, ale jako každodenní otrava. A taková otrava může být pro autoritářský režim nebezpečná právě proto, že ji cítí i apolitičtí lidé.

OSW správně upozorňuje, že tvrdší digitální kontrola sice nemusí vyvolat masový protest, ale zhoršuje náladu části dosud loajální nebo apolitické společnosti. Zvlášť důležité je, že blokování Telegramu a VPN má vedlejší účinky i pro prorežimní kanály, podnikání a dokonce i komunikační prostředí, které režim sám používá. Autoritářská moc zde bojuje s problémem, který si sama vytvořila: potřebuje internet k řízení společnosti, ale zároveň se bojí internetu jako prostoru nekontrolované komunikace.

Human Rights Watch popisuje ruský vývoj jako pád digitální železné opony. Podstatné je, že nejde jen o blokaci jednotlivých webů. Rusko buduje vlastní mechanismy DNS, blokuje stovky VPN, omezuje komunikační protokoly a dává bezpečnostním složkám pravomoci k vypínání spojení bez soudní kontroly. Od září 2025 navíc mohou být lidé pokutováni za „úmyslné“ vyhledávání extremistického obsahu, a to i přes VPN. Takový systém nemíří pouze na publikování zakázaného obsahu, ale i na samotný akt čtení a hledání.

To je kvalitativní zlom. Starší autoritářské režimy se bály slov. Novější autoritářské režimy se bojí toků dat. Kontrolují nejen to, co občan řekne, ale i odkud se připojí, jakou aplikaci použije, jaký protokol zvolí, zda zapne VPN a s kým komunikuje. Cenzura se přesouvá z úrovně obsahu na úroveň infrastruktury. Už nejde pouze o zákaz konkrétní věty. Jde o kontrolu podmínek, za nichž může věta vůbec vzniknout, odejít a dorazit.

Freedom House ve zprávě o Rusku uvádí zemi jako „Not Free“ se skóre 12 ze 100 a upozorňuje, že od plnohodnotné invaze proti Ukrajině ruské úřady dále zesílily omezování práv a svobod. To je důležité zasadit do kontextu: digitální represe není izolovaný technický exces. Je součástí širšího autoritářského systému, v němž jsou volby manipulované, soudy podřízené, média kontrolovaná a opozice potlačovaná.

Putinův problém je ale v tom, že digitální izolace Ruska nemůže být čistou kopií Číny. Čína vybudovala vlastní digitální ekosystém dlouhodobě, systematicky a s obrovskými domácími platformami. Rusko se pokouší o podobný model ve spěchu, pod tlakem války, sankcí, bezpečnostních služeb a domácí frustrace. Výsledkem není dokonale uzavřený internet, ale špatně svařený autoritářský labyrint. Občan v něm pořád hledá skulinu. Stát pořád hledá novou záplatu. A ekonomika mezitím platí cenu.

Nejhlubší význam článku Reuters tedy není v samotné technologii. Není to článek o VPN. Je to článek o vztahu mezi státem a občanem v pozdním putinismu. Telefon se stává politickým předmětem. Aplikace se stává testem loajality. VPN se stává každodenním gestem sebeobrany. Druhý telefon se stává malým soukromým územím, které si člověk snaží uchránit před státem.

Putinova digitální opona proto není důkazem síly, ale známkou strachu. Silný režim nepotřebuje nutit lidi do státního messengeru. Silný režim se nebojí toho, že občan napíše příteli přes WhatsApp. Silný režim nemusí vypínat internet, aby zvládl volby, válku a veřejnou náladu. Digitální izolace Ruska ukazuje, že Kreml už nevěří ani pasivitě vlastní společnosti. A společnost mu odpovídá po svém: ne vždy hrdinsky, ne vždy otevřeně, ale vytrvale — přepnutím VPN, druhým telefonem a tichým odmítnutím nechat si obsadit i poslední prostor soukromí.