Můžete mít úzkost, aniž byste si to uvědomovali? Možná je u vás podvědomá

Přestože se o úzkosti v posledních letech hodně mluví, často jde o popisy, které se zaměřují na psychické příznaky typu overthinking (přehnané přemýšlení), iracionální strach, případně je zmíněno bušení srdce, zrychlené dýchání nebo třes. Většinou je úzkost popsaná jako něco, čeho si je člověk vědom. Je pravda, že ve většině případů jde o stav, kterého si nelze nevšimnout. Nemusí to tak ale být vždy. Úzkost se totiž může internalizovat a stát se nenápadnou — tak, že si člověk ani neuvědomí, že ji má.

Úzkostí trpím od svých předpubertálních let. Za tu dobu se u mě však hodně změnily její projevy. Dřív jsem mívala panické ataky, vědomé úzkostné stavy kvůli strachu z odsouzení, nedokázala jsem vypnout svoji mysl, která mi pořád generovala scénáře, jež ve mně úzkost spouštěly. V průběhu let jsem se naučila nepříjemné myšlenky potlačit. Říkala jsem si: „Nikoho nezajímám“, „Je mi to jedno“ atd. — tzv. „fake it till you make it“ (předstírej, dokud se to nestane skutečností). Nakonec jsem nepřemýšlela nad tím, zda mě někdo soudí, nepociťovala jsem úzkost a myslela jsem si, že jsem v pohodě. Ve skutečnosti jsem se ale jen naučila svoje myšlenky vytěsnit. Moje úzkost ale nikam nezmizela. Pokračovala dál, aniž bych si uvědomovala, že jí trpím.

Když jsem musela mezi lidi, měla jsem pocit, že mi to nevadí. Ve skutečnosti byla ale moje mysl pod ohromným tlakem. Potila jsem se, měla jsem studené ruce a nohy, nemohla jsem se soustředit a měla jsem pocit, že mám v hlavě prázdno. Říkala jsem si: „No jo, tak jsem roztržitá“ a pocení a studené končetiny jsem dávala za vinu nízkému tlaku. V pohodlí domova jsem ale tyhle stavy neměla, dokud jsem neměla plány vyjít ven. Když jsem se ocitla ve skupině cizích lidí, říkala jsem si: „Ty jo, to jsem docela v klidu, ani mi to nevadí.“ Co se ve skutečnosti dělo, byl pravý opak klidu. Ve skutečnosti byla moje mysl natolik ve stresu, že u mě docházelo k disociaci. To je stav, kdy se emoce oddělí od prožívání, jako by je člověk vnímal jen z dálky a všechno dění jakoby nebylo prožíváno, ale pouze pozorováno. Je to obranný mechanismus mozku při stresu, úzkosti nebo přetížení. Mozek už nedokáže zvládnout zátěž, a tak odpojí emoční vnímání, aby nemusel prožívat tak silný tlak. Člověk si potom připadá v klidu, až apaticky, přitom je jeho systém naprosto přetížený úzkostí.

V takovém stavu jsem schopná jednat charismaticky, bavit se s lidmi a prostě fungovat jako všichni ostatní. Pocitově mi to ale připadá, jako bych to ani nebyla já. V duchu si připadám divně a jako bych vlastně v situaci ani nechtěla být. Socializovat se zvládám, rozhodně si to ale neužívám. Jen navenek se dokážu tvářit, že ano, protože tak je to „normální“ — a můj mozek to dělá automaticky, bez toho, aniž bych se vědomě snažila.

Za nedlouho ale začnu pociťovat únavu, přijde mi, jako bych měla kruhy pod očima, a nejradši bych odešla někam do izolace, abych si na chvilku odpočinula. Čím déle v situaci jsem, tím je to horší. Potím se, je mi horko, potom zase zima, bolí mě záda, hlava, cítím slabost v kolenou. Začnu se cítit, jako by ze mě odcházel život, jako bych se rozkládala zaživa. Na konci dne chci jen zalézt do postele a nikdy nevylézt. Proč? Protože můj mozek i celé tělo byly celý den pod tlakem, ovlivněné úzkostí, aniž bych vůbec vnímala, že ji mám.

Dalším nenápadným příznakem podvědomé úzkosti, který jsem vypozorovala, je usínání. Úzkost může způsobovat nespavost, ve stresových situacích může ale paradoxně způsobit usínání.

V období, kdy jsem začala chodit na střední nebo vysokou školu a musela jsem sedět mezi skupinou cizích lidí, byl můj mozek natolik přetížen úzkostí, že se doslova vypnul. Prostě jsem usnula. Nešlo o pocit „jsem nějaká ospalá“, ale najednou na mě padlo takové vyčerpání, že jsem neměla na výběr. Spánek se nedal zastavit, ať jsem se sebevíc snažila. Usnula jsem i při psaní poznámek. Nakonec jsem to vzdala a prostě se položila na lavici a spala. Chudák učitel si musel myslet, že je nudný, a před spolužáky to taky asi vypadalo zvláštně. Nemohla jsem s tím ale nic dělat. Místo aby u mě vznikl panický záchvat jakmile jsem pocítila náznak úzkosti, můj mozek mě radši uspal.

Občas jsem začala usínat i po cestě do školy v autobuse. Při tom jsem zažívala i tzv. hypnagogické halucinace — stav mezi bděním a sněním, kdy mozek sní, ale vy jste ještě částečně vzhůru, takže snové jevy se promítají do reality. Tyto stavy může člověk zažívat i při vysokém stresu. Mně se to dělo právě tehdy, když jsem se snažila potlačit svoje usínání. I proto jsem s tím nakonec přestala bojovat, protože vidět vedle sebe zvířata a objekty, které tam nejsou, nebylo nic příjemného.

Úzkost se může projevovat také spánkovou paralýzou. Jde o stav, kdy tělo ještě spí, zatímco mozek už přešel do bdělého stavu. V podstatě jde o opak náměsíčnosti. V tomto stavu se nemůžete hýbat, zatímco jste vzhůru. Nejhorší na tomto stavu ale je, že při něm často zažíváte pocity, jako by vám měla vybuchnout hlava, jako že se dusíte a máte pocit, že umíráte. Přitom ale nemůžete volat o pomoc, protože i hlasivky jsou svaly a ty jsou vypnuté spolu s tělem. Je to stav, který sice trvá chvíli, ale zato je extrémně děsivý. Já jsem si tímto „peklem“ prošla, když jsem chodila na střední školu.

Někdo může zažívat kvůli potlačené úzkosti i noční můry. Já osobně je mám jen vzácně, někdo na ně však může trpět.

V neposlední řadě bych ráda zmínila, že úzkost se může projevovat samozřejmě také tělesně. Nejen pocením, studenými končetinami a bušením srdce. Může somatizovat, takže kromě nevolnosti a zvracení může způsobovat nadýmání, zácpu nebo průjem, reflux, chronické bolesti zad, bolesti hlavy a migrény, bolesti kloubů a svalů a celkovou slabost jako při chřipce, insomnii, tiky či snížené libido. Nejčastější fyzický projev je celkový pocit vyčerpání a snadná unavitelnost. Můžete si myslet, že nemáte žádnou fyzičku, i když ve skutečnosti je to psychika, která je vyčerpaná. Někdo má pocit, že jde jen o nízký tlak, protože zažívá třes, závratě, slabost nebo mdloby, často v kombinaci s nevolností, i když ve skutečnosti může jít o projev úzkosti.

Příznaků úzkosti je mnoho. Ve svém článku popisuji detailněji ty, se kterými mám osobní zkušenost. Více jich zmiňuji dole v bodech. Méně známe projevy, které jsem nezmiňovala, jsou zvýrazněny.

Pokud máte pocit, že byste mohli trpět úzkostí, je důležité vyhledat pomoc, najít si oporu a nebýt na to sami. Zastavit se a nadechnout se. Odpočívat, jak jen to jde. Nesnažit se všechno překonat silou, protože tak nervový systém nefunguje. Buďte k sobě laskaví. Kdyby šlo o vašeho nejbližšího člověka, jistě byste ho podpořili. Zkuste se tak tedy zachovat i k sobě.