Článek
Miluju návštěvy. Chodí k nám jen kamarádi, kteří mají rádi pejsky. Teda mě. Minulý týden k nám zavítala Simina nejdelší kamarádka Pavlína. Napřed jsem je obě vzal na vycházku, aby si mohly poplkat. Já se stranou věnoval svým psím záležitostem. Ovšem doma jsem už Pavlínku nenechal na pochybách, kdo je nejlepší hostitel. Nehnul jsem se od ní ani na krok, protože mě parádně muchlovala. Významně jsem se díval na Simu naproti v zahradním křesílku, aby se přiučila, jak vypadá správná muchlovačka. Sima Pavlíně předem doporučila, ať přijde v nějakém pracovním, tzv. psím oblečení. Tyrkysově modré legíny úplně nenasvědčovaly tomu, že pochopila zadání. Když odcházela, vlály z ní mé černé chlupy. Byla v pohodě. Říkala, že je na zastávce otřepe, aby ji pustili do autobusu.
Nebo včera. Kropili jsme zahrádku. Teda Sima kropila, já jsem se v nestřeženém okamžiku snažil okusovat hadici. Ovšem Sima má perfektně vycvičený postřeh. Jen jsem se k té vlnící zelené potvůrce přiblížil, Sima mě důrazně oslovila: „Dasťouši!“. Ona snad má v hlavě zabudovaný periskop, protože mě vyhmátla i za rohem v koupelně. Zpět k věci. Znenadání se vedle na zahrádce zjevil soused Alex. Zajásal jsem a už jsem visel na plotě, aby mě mohl podrbat. Zeptal se: „Dáme víno?“ Co je to za otázku? Pak jsem pochopil, že dotaz patří Simě. Souhlasila. Domluvili se, že si sednou na naší zahrádce, protože u nich probíhá rekonstrukce. Nechtěli mě nechat samotnýho. Oba ví, jak jsem výrazně společenský. Když Alex přišel, pronesl: „Díky, že jsem se mohl stavit, potřebuju si promluvit s někým normálním!“ Stoprocentně myslel mě, protože o Siminé normálnosti dlouhodobě pochybuju. Rozhodl jsem se, že budu nejlepší hostitel pod sluncem. Jen se Alex usadil a nalil do skleniček po kalíšku, zblýskl jsem na zahradním stolku zajímavou věc. Okamžitě jse si ji stáhl dolů na trávník. A hned jsem ji z rozrušení sežral. Oba se mi snažili korkový špunt vyrvat z tlamy, ale nedal jsem se. Pak jen mávli rukou. Prý ze mě zátka další den vyleze druhým koncem. Asi vylezla, nezkoumal jsem svoje střevní výplody. Na stole už nebylo nic zajímavého, tak jsem se věnoval Alexovi. Ovíjel jsem se okolo něj, svlačec přítule je proti mně břídil a on mě drbal. Snažil se i přes moji náklonnost hraničící trochu s vtíráním konverzovat se Simou. Je vždycky trošku vystreslá z mé přítulnosti. Bojí se, abych někomu něco neprovedl nebo ho omylem ze samé radosti nevzal ocáskem třeba po hlavě. Tentokrát však vše nechala na Alexovi. Když drbkání začalo ustávat, vždycky jsem se připomenul. V láhvi se ještě v odpoledním slunci blýskal zbytek zlatavé tekutiny a Alex, že už půjde. Zřejmě zjistil, že jsem mu na tričko pod natištěným obrázkem, vyslintal magické zeměpisné spojení Faerské ostrovy vedle Austrálie. Chtěl jsem přidat ještě Island, ale to už si mě Sima radši přitáhla za chlupy k sobě. Když Alex odcházel, poznamenal, že příště se posedí raději v klidu u nich. „Alexi, ale to není nutné, já návštěvy miluju, klidně zase přijď. Jo a prosím tě, přijď naboso, nejradši svoji přítulnost projevuju olizováním palců!“
Náš poklidný kamešský život byl o pár dní později rozvířen natáčením reportáže pro Českou televizi. Bohužel jsem si nestřihl hlavní roli. Šlo o natáčení zrekonstruované koupelny u sousedů. Jak by řekl Štěpánek v Básnících: „Přijeli umělci z Prahy.“ Přípravy na natáčení začaly už předchozí den večer, kdy se Anna rozhodla uklidit naši společnou chodbičku. Neustále se jí nezdála dost čistá, zametala ji tak intenzivně, až nás elegantně zbavila dalšího starého krámu. Zlomila naše koště. Sima měla nelíčenou radost, že si konečně koupí nové elegantní.
V den D Sima přišla z práce, na štáb se teprve čekalo. V klidu jsme vyrazili na vycházku, na níž se nestalo nic zajímavého. Vrátili jsme se a ve vedlejším bytě bzučelo jako v úle. Velkým lákadlem byl herec Roman Zach, který pořad „Bydlet jako“ moderuje a Simě se líbí. Sima lehce pootevřela dveře na zahrádku a nenápadně nakukovala za záclonou, jestli se adorovaný umělec objeví na sousedním pozemku. Dokonce se mě několikrát snažila vystrčit ven šmírovat, ale nechtělo se mi. „Ty seš teda Kelišová za všechny prachy,“ řekla mi, „normálně si venku uprdne vrabec a už seš tam a štěkáš. Když se to konečně hodí, tak tady dřepíš jak pecka.“ Sima totiž nechtěla být trapná, že okukuje pana herce. Chtěla situaci narafičit tak, že já budu štěkat a ona mě jako přijde zklidnit. Protože já když štěknu, tak nevyluzuji žádné „hafinky, hafinky“. Když si dám záležet a udělám „baf, baf“, tak by to očesalo švestky. V sobotu jsem štěkal tak hodně, že Sima vytáhla protištěkací obojek a významně ho položila jako varování na moji poličku s dobrotama. Napřed jsem dělal, že o něm nevím. Když tam ale ležel už dlouho, rozhodl jsem se, že nebudu dráždit Simu bosou nohou a postupně se zklidňoval. Taktiku se štěkáním měla Sima vymyšlenou skvěle. Škoda, že se mi nechtělo ven. „Simo, Ty seš totiž trubička! Myslíš si, že mě zajímá nějaký vysoký fousatý chlap, když ty si na šporheltu vaříš večeři? Co kdyby něco dobrého upadlo.“ Romana Zacha jsme se už nedočkali, jenom moc milé paní ze štábu. Neváhala zajít až za námi k plotu a drbkat mě, jak se sluší a patří. Navečer televize odjela. Jen v zatáčce zmizelo jejich auto, vyhopkal jsem na zahrádku a hned štěkal na moje známé kluky řemeslníky. Škoda, že s nimi se Sima seznámit nechtěla. Zřejmě proto, že je za dva měsíce, co vedle pracují, zná celkem dobře.
Pokud se vám naše vyprávění líbí a tušíte, že by mohlo pobavit i někoho dalšího, budeme šťastni za sdílení. S+D
