Článek
Jsem pejsek s výborným apetitem. Sním prakticky cokoli, co se nejmenuje čerstvá zelenina. Když si vzpomenu na hnusnou kedlubnu, tak si vždycky brknu. Stačí otevřít ledničku a už si vybírám. Sima mě ovšem převezla, protože napsala Ježíškovi a on nám k Vánocům nadělil ledničku s mrazákem dole. Tak už nemám takový přehled jako dřív, protože nahoru nedohlídnu. Sice vlezu i do mrazáku, když tam Sima něco bere, ale mrzne mi čumák. Moje rekognoskace zásob je tedy krátká. Navíc, jak je vše zmrzlé, tak pochutiny nevoní, jak jsem zvyklý. Nerad bych si vybral třeba mraženou brokolici. I když přiznám se k hříšku: vařená růžičková kapusta s masíčkem nebyla zas tak špatná. Sima je s vysokým domácím spotřebičem spokojená, protože v ledničce nejsou chlupy, když tam nemůžu šmejdit. Něčím ji radost udělat musím, no ni?
Dneska jsme vyrazili na vychajdu a protože trochu povolil mráz, Sima rozhodla, že vynecháme louku a projdeme se sídlištěm. Dokud jsme trajdali dole roštím, tak pohoda. Podél velkého parkoviště se buď do křoví vysypal popelářský vůz, nebo tam šlo nějaké prase. Co dva metry nějaký pohozený odpadek, který mě samozřejmě ohromně zajímal. Párkrát jsem si na něčem smlsnul, což se Simě ale vůbec nelíbilo. Kdykoli jsem něco lupl do tlamičky, zvýšila na mě hlas: „Dasťouši!“ Cesta zpět za paneláky nemlich to stejné. Tam zas asi vyhazovali jídlo z oken. Sima dnes neposilovala jen chůzí, ale i ruce, jak mě furt tahala od nějaké dobroty. Dobroty dle mého, Sima vše nazývala „Fuj!“. Z posledních sil mě dovlekla domů s tím, že blato neblato, příště vyrazíme na louku. Tam jsou maximálně kobylince. Nechápu, já si docela slušně pochutnal. Doma mi Sima nasypala granulky s paštičkou. Pak si uvařila večeři. Vyloudil jsem ještě trochu těstovin do misky a houbové omáčky. Následně jsem se ometal kolem piškotků, sušenek a keksíků ve snaze Simě naznačit, že bych si dal zákusek. Neúspěšně. Vyslechl jsem výchovný proslov, že mám plné bříško a musím si dát pauzu. „No a co jako? Plné bříško mi vůbec nevadí, já budu klidně baštit pořád.“ Sima však byla jiného názoru. Asi si vzpomněla na koupelnovou apokalypsu, když jsem se třetí den, co mě měla, přežral granulí.
Dvakrát se mě snažila vyhnat na zahrádku, že je tam zapomenutá kostička, kterou jsem nepochroustal před vycházkou. Je normální? Přece nebudu venku stolovat v takové fukéři, ještě by mi kost mohla uletět. Sima něco dělala u počítače, chvíli jsem dal pokoj. Pak jsem ji zase přišel olizovat ruku, že už je po pauze a že jako by něco mohlo být do tlamičky. Sima mě vzala přátelsky kolem krku, otočila mi hlavu k hodinám, které máme od včerejška nové, a povídá: „Dasťoušku, zlato moje. Pořád máš ještě plné bříško, ještě bude pauza. Vidíš ty hodiny? Tak až bude velká rafička na šestce, tak se připomeň!“ Bylo tři čtvrtě. Sedl jsem si pod kokina a telepaticky posunoval hodinovou ručičku, aby pracovala rychleji. Ty proklaté hodiny nám byl fakt čert dlužný.
V neděli odpoledne Sima otevřela mrazák. Otvírání dveří zaznělo v celkem nečekanou hodinu, neboť nebyl čas oběda ani večeře. Byl jsem zvědavý, jakou pochutinu Sima vylosuje. Oněměl jsem úžasem. Vytáhla zmrazené větrníčky, kterým ještě nebyla dopřána čest, abych je ochutnal. Hned mě zaujala krabička s jejich vyobrazením a začal jsem ji olizovat. Nic moc. Sima pak z krabičky vyndala asi šest větrníčků a dala je do své oblíbené bíločervené mističky. Mlsně jsem se olíznul. Věděl jsem, že mi Sima určitě tak dva dá. Ovšem překvapila mě. Místo, aby mi nacpala větrníček rovnou do tlamičky, posunula mističku ke zdi. Zbytek schovala zpět do mrazáku a šla klovat na počítači. Žduchnul jsem do ní čumákem, ať mi vysvětlí, proč větrníčky leží na lince a ne v mém bříšku. Mrkla na mě zpoza brýlí a řekla mi, že se musí rozmrazit na pokojovou teplotu, aby se daly jíst. Málem mě mrsklo. Protočil jsem oči v sloup. Chtěl jsem jí vysvětlit, že je klidně sním i zmrazené, ale neukecal jsem ji. Sedl jsem si tedy před linku a prožíval muka svatého Šebestiána. Lačně jsem zíral na misku a větrníčky rozmrazoval pohledem. Za normálních okolností, když Sima něco dělá na počítači, tak jí ležím za židlí a pochrupkávám. Teď jsem nemohl. Asi po půlhodině, když už pode mnou byl rybník z mých slin, Sima vyhodnotila, že můžeme. Tolik čekání a než bys řekl švec, byly spapané v poměru 4 ku 2.
Večer pak Sima zjistila, že na předplaceném TV kanálu už jsou nové díly její oblíbené kriminálky Odznak Vysočina. Uvelebila se na sedačce, já zaujal své místo po její pravici na svém pelíšku. Obvykle sleduju začátek, ale občas si u koukání schrupnu, tak mi utečou důležité indicie. Tudíž na odhalení vraha už ani nečekám a odlifruju se do předsíně. Roztáhnu se jak široký tak dlouhý a spokojeně chrápu. Ovšem tentokrát se Sima asi po čtvrt hodině zvedla. Což je pro mě jasný signál, že jdu loudit piškotky nebo něco do zobáčku. Seskočil jsem ze sedačky a už dřepěl u mé poličky v pozici suricata.
Sima mě však převezla a pravila: „Broučku, já jdu jen vypnout topení. Ty máš plné bříško, tak teď nic nebude.“ Jak jako plné bříško, jak to Simo můžeš vědět. Tak to teda ne, takhle si se mnou zahrávat nebudeš. Než se Sima vrátila zpět, briskně jsem vyskočil na sedačku a zalehl její televizní místo. Nasupeně jsem na ni zíral. „Jestli nebude piškotek, nebude ani Odznak Vysočina.“ Ještě jsem jí chtěl zlostně vypnout televizi, ale netrefil jsem packou malý čudlík na ovladači. Snažila se mě ze sedačky slovně vyhodit, ale ležel jsem statečně dál. Nakonec použila lest. Zaštrachala v krabičce s piškotkama, já byl v cukuletu dole. Pochechtával jsem se, jaký jsem zdatný manipulátor. Převezla mě. V krabičce sice zaštrachala, ale nic mi nedala. Urazil jsem se a šel trucovat do předsíně. Lehl jsem si zadkem do pokoje, že tam Simě aspoň naprdím. Během chvilky jsem tvrdě usnul, zdálo se mi o větrníčkách.
Pokud se vám naše vyprávění líbí a tušíte, že by mohlo pobavit i někoho dalšího, budeme šťastni za sdílení. S+D
