Článek
My máme rádi víno, čímž nechceme konkurovat kapele Chinaski. V případě Simy tedy spíš jejího hudebního sluchu by šlo o těžkou potupu. Jde o prosté oznámení faktu, že máme rádi kapaliny z hroznů. Už vidím zaražené pohledy, že i já jako pes piju víno. Tož su kurňa pejsek z jižní Moravy, no ni. Rád Simě pomůžu a poradím, jakou odrůdu vybrat. A nebojte se, voda v mé běžné misce se mi ve víno neproměňuje. Vždycky si večer uděláme domácí pohodičku u televize a dáme po kalíšku. Chceme-li být styloví, pustíme si seriál „Vinaři“. Jelikož jsme ho už shlédli mnohokrát, nepohrdneme ani „Odznakem Vysočina“ nebo „Polabím“. Sima zaujme svoje místo na své půlce sedačky, já se uvelebím na své s krásnou měkkou dekou. V klidu čekám, až si Sima nalije bílé do skleničky, která na víno úplně určena není. Ani tvarově ani designem. Je na ní vyobrazeno tropické ovoce, tudíž já bych ji použil spíš na koktejl. Sima si skleničku oblíbila. Je jí jedno, co si o jejím vkusu, kdo myslí. Mně taky nevadí, protože se mi z ní dobře ochutnává. Jestli si myslíte, že zamlaskám jazykem ve skleničce a slópnu celý obsah, tak se pletete. Sima namočí prst a dá mi olíznout. Jednou, dvakrát, třikrát. Říká se, že ve víně je pravda. U nás doma platí: ve víně je pravda a chlupy.
Z odrůd mám nejradši polosuchá až polosladká vína, teď střídáme Sauvignon a Irsai Oliver. Sima občas dostane nějakou láhev suššího rázu, kde je málo zbytkového cukru a kyselinka není úplně vyvážená. Sledujete, jak ze sebe umím sypat vinařské pojmy? Nedávno přinesla nějaký vlašák. Ne salát v papíru a tři rohlíky, myslím vlašský ryzlink. Olízl jsem Simě prst a byl tak suchý, až se mi kyselostí ohrnuly moje bílé chlupaté ponožtičky.
Protože Sima chtěla ochutnat několik vín ne úplně známé značky, sezvala na jeden páteční večer svoje kamarádky na degustaci. Za prvé nechtěla pít sama, za druhé ji zajímal názor někoho jiného a za třetí, krásná příležitost sejít se přáteli a poklábosit. Sima mě v pátek ráno nabádala: „Zlatíčko, večer budeme mít velkou návštěvu, tak by ses měl vyspat do zásoby. Jak tě znám, když u nás někdo bude, nezamhouříš oka!“ Jen jsem uslyšel slovo „návštěva“, zhltnul jsem piškotek na odchodnou. Jakmile Sima zavřela dveře, stočil jsem se do spací pozice pod svůj dřevěný obrázek „Tady spinkám já“ a usnul jsem spánkem spravedlivých. Na večírek musím být čilý.
Děvčata se v podvečer začala scházet ke kulatému stolu. Jak král Karel s Buškem z Velhartic. Pravda, ti zasedli k dubovému stolu. Jako první přijela Pavlína a samozřejmě mi donesla něco dobrého. Mám ji moc rád, vždycky od ní něco dostanu a krásně mě drbká. Poskytuji ji hodiny canisterapie za pakatel. Vůbec jí nevadí se se mnou podělit veřejně o kousek sýra, klobásky nebo tak. Když v ruce začala rozdělávat psí tyčinku pro mě, ozval se zvonek. Upadl jsem do stresu a nemohl se v rychlosti rozhodnout, jestli mám čekat, než Pavlínka rozbalí pamlsek nebo utíkat vítat další příchozí halasným štěkáním. Vymyslel jsem to chytře. Jen jsem uviděl, jak se tyčinka vynořila ze staniolu, chňapl jsem po ní a mazal dělat uvítací výbor. Tyčku jsem zhltnul cestou. Kolotoč ve stylu pamlsek, zvonek, rozhodnutí, co dřív, se opakoval do doby, než se dostavily všechny kamarádky a Simina sestra Veru. Mezitím Sima postupně krájela sýry, klobásky, salámy i zeleninu. Fuj syrová zelenina.
Když začala degustace, Sima vždycky otevřela láhev, každé nalila vzorek a holky se bavily, komentovaly a měly parádní večírek. I já se měl královsky. Neustále jsem oprdelkoval kolem stolu a číhal na okamžik, až si některá kráska vezme něco ze stolu. Zanetopýrkoval jsem ušima, okamžitě jsem k ní přicupital a začal loudit. Pěkně zpovzdálí, jak to umím jen já. Rozhodně se na nikoho nevrhám a nervu mu jídlo z ruky nedej bože z pusy. Mám lepší strategii, dřepnu si vedle dotyčné. Nenápadně čumáčkem naznačím, že by mi moc chutnal kousek goudy, který má zrovna v ruce. Jakmile na sebe strhnu pozornost, hodím svůj natrénovaný pohled zvaný „jsem hladové chuďátko, dej mi najíst“. Žádná neodolá. Teda až na Markétku. U ní jsem to po dvou pokusech vzdal. Je tvrdá a nedá. Nevadí, mám další zdroje. Když kolem stolu napochoduji sto jarních kilometrů, lehnu si pod něj a čekám, jestli upadne nějaký drobek. Bříško už mám plné, tak abych si nezkazil pověst labužníka.
Co se ale nestalo. Slávka si vzala dlouhou tyčinku grissini, ukousla si první sousto a ruku i s tyčinkou položila na klín pod stůl. Zapomněla na mě. Nemohl jsem odolat ukázkově nabízené lahůdce. Zatímco nad stolem to hýřilo vtípky, pod stolem se odehrávala moje jemná práce. Chroupal jsem tyčinku ve Slávčiné ruce téměř s filigránskou přesností. Nebyl jsem však dost opatrný a při posledním ukousnutí jsem Slávce ruku olízl. Lekla se a okamžitě ji vystrčila nad stůl. Nestačila zírat, jak během pár sekund z dvaceti centimetrů zbyly tři. Pak jen zavrtěla hlavou a prozradila děvčatům: „No já jsem si říkala, že tady někde něco křupe!“ Degustace se vydařila po všech stránkách. Jen za poslední návštěvnicí zaklaply dveře, vyskočil jsem na sedačku a upadl do sladkého spánku. Zdálo se mi o grissini.
Pokud se vám naše vyprávění líbí a tušíte, že by mohlo pobavit i někoho dalšího, budeme šťastni za sdílení. S+D
