Článek
Chvíli poté, co se ke mně Sima přestěhovala, si v pátek večer v předsíni klidně spinkám. Sima koukala, jak Martin Dejdar s kolegy řeší další kriminální případ v seriálu Specialisté. Kolem desáté večerní zalehla do postele i ona. Zhruba po druhé hodině ranní se vzbudím a čuju něco nepříjemného ve vzduchu. Možná kdyby Sima kvůli horku nenechala otevřené ventilačky, tak jsem si napětí ve vzduchu možná nevšiml. Ale ouha. Ve vzduchu visela bouřka, cítil jsem ji na sto honů. Nevím, kde se ve mně bere schopnost ji rozpoznat. Možná bych měl pracovat v meteorologickém ústavu, protože přicházející hromy a blesky vnímám na kilometry daleko.
Procházel jsem se nervózně po pokoji a snažil jsem se vzbudit Simu. Málem jsem se podhrabal pod dveřma do ložnice. Laminátová podlaha mě nepustila. Štěknout jsem se bál, abych hnusnou bouřku náhodou nespustil. Poprvé prásklo. Necvrknul jsem si jen proto, že jsem slyšel, že Sima vstala. Je celkem jedno, jestli ji probudil hrom nebo moje snaha dostat se za ní jakýmkoli způsobem. Hned ve dveřích jsem ji hupsnul do náruče, což nikdy nedělám. Jenom když se bojím.
Sima pochopila, že tentokrát jsem nenatrénoval žádnou novou divadelní scénku, ale že strach je silnější než moje psí hrdost. Snažila se žertovat na Hurvínkovské téma.
Sima jako Mánička: „My tady umřeme hladem a žízní!“
Normálně bych jí jako Hurvínek odpověděl: „Neřvi, mám sebou piškoty!“
Ale neměl jsem na to náladu. Sima zavřela okna a sedla si do křesla. Hned jsem se na ni nalepil a spolu jsme hrůzu nebeskou přečkali. Jenže vy nevíte, že Simě se bouřka líbí. Kdyby nepřišla v noci, Sima by určitě ve dveřích na zahrádku pozorovala hromy a zřejmě i blesky. Jsem rád, že je odvážná víc než Čuk a Gek dohromady a ošklivé bouřce mě nevydá napospas.
IMG_20260228_062640~2
O pár dní později si Sima dala odpoledne tzv. dvacet, protože v týdnu vstáváme opravdu brzo a o víkendu Sima někdy dohání spací deficit. Na rozdíl od noci nechala dveře do ložnice otevřené. Já vždycky spořádaně ležím tak, abych packama nepřečuhoval přes práh. Jenom hlavou a ta se nepočítá. Ovšem dneska bouřka zase přišla. Cítil jsem ji ve vzduchu a porušil pravidla. Sima spokojeně ležela na posteli, šel jsem až k ní. Když už jsem jí chtěl vlézt do postele, otevřela oči. Lekla se, protože jsem na ni upjatě zíral a zívl jsem si. Když si zívnu, vypadám, jak krokodýl. Zkuste si představit, že se vzbudíte a čumíte krokoušovi do tlamy. Vylítla jak čertík ze škatulky a snažila se mě vystrkat z ložnice. Nedal jsem se. Bouřka byla horší než, že mě Sima zpucuje za nedodržení pravidla. Pak jí najednou došlo, proč dělám scény jak hysterická herečka. Mrkla na radar a bylo jasno. Otevřela dveře na zahrádku a šla se kochat. Se fakt zbláznila, já se tady třepu strachy jak prádlo na šňůře a ona si klidně ještě otevře. Prý: „Dasty, pojď se podívat, jak krásně hřmí!“ Za nedbalé pohrávání si s mými bouřkovými obavami bych ji nejradši kousnul do zadku. Pak naštěstí přestane provokovat a sedne si do křesla. Okamžitě se na ni přilepím a čekáme, až hromobití přejde. Bouřka byla krátká, Sima pak otevřela znovu na zahrádku, že už tam v klidu můžu. Preventivně jsem situaci ve dveřích ještě zkontroloval: „Bouřko, seš tam?“ Nic neříkala, tak už je asi fakt pryč.
Mé první léto v Brně bouřka přicházela poměrně často. Zase jednou nad ránem jsem ji cítil v kostech ještě dřív, než poprvé zahřmělo. Trajdal jsem nervózně po bytě a přemýšlel, co budu dělat. Nejlepší by bylo zabavit se jídlem. Bohužel jsem na nic nedosáhl, na kuchyňskou linku se mi vyskočit nechtělo a ledničku jsem neotevřel. Ona je vlastně stejně před velkým nákupem prázdná. Na kečupu a olivovém oleji, co se v ní osamoceni trochu bojí, bych si nepochutnal. Tak nic. Jdu do ložnice. Kvůli horku už Sima přestala na noc zavírat dveře. Začalo jí být jedno, že mě občas najde vedle lůžka. Do postele Simě skočit nemůžu, abych se k ní přivinul, to by asi nerozdýchala. Uchýlil jsem se tedy co nejdál od okna mezi postel a skříň a čekal na další ránu. Zalezl bych pod postel, naneštěstí se tam nevejdu. Podruhé prásklo o dost víc, což ve 4:44 vzbudilo Simu. V pracovní dny už jsme pár minut vzhůru. Sima má dnes dovolenou a říkala, že si pospíme aspoň do půl šesté. Moje panička je běžně velmi slušný člověk. Když se probudí, pohladí mě po hlavičce a hezky pozdraví: „Dobré ráno Zlatíčko!“ Dneska si sedla na posteli a první, co z ní vypadlo, bylo: „Doprdele bouřka!“ Líp bych své pocity nevyjádřil. Odvážil jsem se odlepit od skříně a přilepil jsem se na svoji zachránkyni. Sima mi oznámila, že musí čůrat, tak jsem ji pro jistotu doprovodil. Co kdyby na mě bouřka někde číhala za rohem. Normálně Simu na záchodě nechávám samotnou, ale když je bouřka na blízku, jde intimita stranou. Motal jsem se tam tak blízko, že mi Sima málem přisedla bílý koneček ocásku a následně počurala. Naštěstí jsem včas ucukl.
Pak si sedla v obýváku na sedačku, hned jsem vyskočil za ní a přilepil se, jak nejvíc šlo. Protože proč? Protože moje statečná Sima se vůbec nebojí a já jsem v bezpečí. Kdyby mě chtěla bouřka strašit, tak Sima řekne: „Běž pryč, ty jedna ošklivá, Dasty se tě bojí!“ I když Sima je schopná nebeské divadlo hromů a blesků klidně pozorovat na zahrádce, jakoby se nechumelilo. Byla solidární a držela mě v náručí. Vnímala, že se třepu jak nudla v polívce. Naštěstí meteorologický tyjátr brzo skončil a já vesele seskočil ze sedačky. Sima otevřela přivřené oko, protože při mé záchraně znovu trochu usnula a povídá: „Už je půl šesté, spát nemá smysl, jdeme na vycházku!“
Pokud se vám náš článek líbí, budeme ze srdce rádi, pokud ho nasdílíte. S+D
