Článek
Nastal čas představit i moji paničku: Tohle je moje Sima.
Sima, se kterou jsme na sebe přesně 18. 3. 2022 zbyli. V inkriminovaném roce Sima oslavila kulaté narozeniny. V práci ji kolega složil skrytě lichotivou poklonu: „Vypadáš dobře na to, že už pojedeš pátý gumy!“ Vymýšlel jsem, jaký parádní dárek jí mám věnovat já. Budu hodný pejsek. Sima moji emoční stabilitu jistě ocení. Jenže já jsem přece ten „nejhodňovatější pejsek na světě, ani na Mléčný dráze tak hodnýho nemaj!“ Říká mi Sima při odchodu do práce a hladí mě po hlavičce. Počkejte, vždyť já jsem přece dárek od paničky Jarky, která odešla za duhový most. Sima určitě nepředpokládala, že své buclaté jubileum oslaví jako vzorná pejskařka. Jak poznamenala její sestra Veru: „Naše mamka vždycky uměla dávat originální dárky!“
Sima, která neváhá v pracovní den vstávat ve 4:38 ráno, aby mě pořádně vyvenčila. Ráno obejdeme naše dvacetiminutové kolečko. Začuchám si, udělám bobek a provětrám si kožíšek. Unavím se na denní spánek, až bude Sima na úřadě vytvářet mapy a vyřizovat dokumenty. Nechává mě samotného doma, protože chodí vydělávat penízky na moje granulky, piškotky, kostičky a jiné pochutiny. Když dorazí odpoledne domů, jsem nadšený, že už nejsem sám. Spolehlivě poznám její příchod už u hlavních dveří do domu. Štěkám jak pominutý, celý barák ví, kdy chodí Sima z práce. Když otočí klíčem v zámku, okamžitě se hrnu do malé škvíry a vystřelím na chodbičku. Zatančím okolo Simy oslavné kolečko a už očichávám všechny tašky, které přinese. Docela často, vlastně vždycky se v nich ukrývá i nějaká mňamka pro mě do tlamičky.
Sima, která má vždycky plán a když ho nemá, tak v nečekané situaci propojí svoje rychlé synapse a zas ho má. Někdy bych chtěl vidět propojování drátků v její hlavě. V mozku se jí urodí myšlenka, řekne ji nahlas a vzápětí nápad zrealizuje. Občas tedy není promyšlen do detailu, ale co už. Jako naposledy loni na jaře, když ji napadlo vymalovat jednu stěnu v ložnici na tyrkysovou barvu. V šest hodin ráno přišla myšlenka a odpoledne jsme si vychutnávali nový design.
Sima, která veršuje, a já se od ní občas nechávám inspirovat. Nejsem sice tak zdatný jako Neználek, který vymyslel akorát rým: „slunce žblunce“, ale složil jsem si stupidní popěvek:
„Sima miluje Dastíčka,
dá mu kousek masíčka.“
Dál jsem se nedostal, protože jsem u skládání poetické básně o jídle, usnul. Sima je rozhodně lepší veršotepec než já i Neználek.
Sima, která díky mně, zhubla minimálně dvě konfekční velikosti. Před rokem vytřídila velké oblečení. Loni v létě na vycházce předvedla nevídaný kamešský striptýz oplývající zajímavými netradičními prvky. Vzala si oblíbenou sukni, která už jí je kapku velká, s velkými kapsami. Mně do nich nestrčí, ale jednu používá na mobil a druhou na svazek klíčů. Když seskočila z mostku na louku, díky váze mobilu a klíčů jí sukně sjela ke kolenům. Skluz oděvu překvapil nejen mě, ale i jednoho retrívra a hlavně jeho páníčka. Ovšem Sima si z podobných situací ni nedělá, naopak vyrobí z nich veselou příhodu z natáčení.
Sima, která se nebojí bouřky. Na rozdíl od někoho, že? Jednou přišla z práce a hlásí mi: „Venku se to pěkně štosuje, asi bude bouřka. Ven půjdeme později.“ Bylo mi to celkem šumák. Pak mi dala kostičku, aby se mě na pár minut zbavila. Ohlodávám totiž kost pokaždé na zahrádce a Sima má svých deset minut pro sebe. Ovšem ouha. Najednou cosi prásklo. Lekl jsem se tak, že mi kostička vylítla z huby až za plot. Vběhl jsem okamžitě do pokoje, dřepl Simě na nohy a zalezl pod stůl, co to šlo. Sima se mě snažila vyšťourat slovy: „Kde máš kostičku?“ Ani jsem se nehnul. Kostička mi byla dost u prdele. Když se chvíli nic nedělo, odvážil jsem se zpět najít kostičku. Za plot jsem na ni nedosáhl. Okouněl jsem u plotu tak podezřele, až se Sima přišla podívat, co tam provádím. Když uviděla kůstku za plotem, rozesmála se. Šla pro hrábě a zručně ji vylovila. Drapl jsem kostičku a mazal do pokoje, protože zase prásklo a přidal se i blesk. Zalezlý za křeslem jsem ohlodával dobrůtku, Sima si ve dveřích vychutnávala bouřku. Je odvážnější víc než Čuk a Gek dohromady. Trochu ji teda podezřívám, jestli náhodou nepozorovala mladého urostlého souseda jen v kraťasech, který ze sušáku zručně sbíral prádlo. Možná obojí.
Sima, která před rekonstrukcí kuchyňské linky, rozmontovala a rozložila starou pod svým oblíbeným heslem „co nejde silou, jde ještě větší silou“. Vymalovala stěnu a panu řemeslníkovi si postěžovala, že akorát nerada pracuje s vrtačkou. Borec jí odpověděl: „To je dobře, aspoň nějakou práci taky necháte chlapům!“
Sima, která lapne do ruky rýč a všechna hlína na zahrádce se nakypří strachy. Po Simině zásahu totiž nezůstane nikoli na kameni kámen, ale hrouda na hroudě. Občas se bojí i kytky. Sima má tendence je přesazovat, aby se na zahrádce rostliny nenudily. Svoji pozici si drží jen levandule, protože v nich rád ležím a před Siminým nájezdem je bráním.
Sima, která umí rozpohybovat své tělo v rytmu jakéhokoliv tance. Sice ho moc nepozná a na valčík si po kuchyni klidně střihne chachu. Nejradši však rozvlní své boky jako skříň spolu s Ewou Farnou a pak se dějí věci. I moje chlupy vlají v jednom směru jak obilí před kombajnem.
Na závěr mě napadá už jen parafráze na oblíbenou hlášku z filmu „S tebou mě baví svět“: „Může mít někdo za paničku takovýho ptáka? Může a zrovna já“. Simo, jsi moje Valentýnka!
Pokud se vám naše vyprávění líbí a tušíte, že by mohlo pobavit i někoho dalšího, budeme šťastni za sdílení. S+D
