Tajný recept na skvělé jídlo: Láska jako vzácné koření

Mám moc ráda knihu Jamese F. Twymana: Láska, duše a francouzská kuchyně. Pojednává o způsobu vaření, který má velký vliv na lidskou duši a srdce. V našich končinách bychom použili starou známou, možná i mírně otřepanou frázi: „Láska prochází žaludkem“. Dovolím si citaci z výše uvedené knihy:

„Povím ti příběh někoho, kdo je neuvěřitelně bohatý,“ odpověděl Roger. „Před několika lety chtěl místní gentleman, kterému se velmi dařilo, zorganizovat charitativní večeři a dovezl z Paříže Alaina Dutourniera, aby připravil jídlo. Alain je jedním z nejlepších šéfkuchařů vůbec – opravdová hvězda. Organizátoři večeře se rozhodli, že bude bydlet u nás v Drew House – asi proto, aby se cítil více jako doma. Když dorazil, netušil, že penzion vlastní také Francouz. Celou dobu, co u nás bydlel, jsem chtěl, aby odpočíval a aby mi dovolil pro něj vařit. Byl to člověk, který trávil veškerý svůj čas vařením pro ostatní, vytvářel fantastická jídla, která vyhrávala mezinárodní ocenění. Večer jsme spolu pili víno a vyprávěli si příběhy. A jednoho večera jsem mu položil otázku: Co by bylo jeho posledním jídlem, kdyby mu na zemi zůstal už jen jediný den? Očekával jsem vysoké kulinářství, haute cuisine – je to tak talentovaný kuchař - , ale on šel úplně jiným směrem. Řekl mi, že by si udělal smažená vajíčka.“

„Děláš si legraci! Proč by si vybral právě vejce, když mohl mít, cokoliv chtěl?“

„Přemýšlej o tom chvilku. Máš pravdu. Tenhle člověk by mohl dostat cokoliv, i to nejchutnější jídlo na světě. Ale on se spíš zaměřil na pocit. Řekl mi, že když byl malý, jeho maminka mu každé ráno připravovala vejce. Jeho poslední jídlo, ale neměla být obyčejná vajíčka. Musela by být usmažena na kachním nebo husím sádle, protože takto připravená jsou nejchutnější. Vajíčka by sesbíral v kurníku za svým domem. Také by si venku na zahradě utrhnul zelenou papriku a od pekaře v ulici by koupil čerstvý chléb. Tohle všechno by muselo jeho poslední jídlo obsahovat, aby bylo opravdovou připomínkou lásky, kterou mu jeho máma dávala prostřednictvím jídla.“

Všichni víme, že dnešní doba je neuvěřitelně zrychlená. V pracovní době je člověku vyměřena půl hodina na oběd. Jídlo většinou zhltneme a dost často ani nevíme, co vlastně prochází naším trávicím traktem. Nejsem žádná výjimka. Alespoň přes týden. Myslím, že jsem převzala ne zrovna lichotivý rodinný vzorec nedělních obědů. Oběd musel být přesně ve 13:00 hod. Všichni jsme seděli u prostřeného stolu a netrpělivě čekali, až nám mamka naservíruje polévku. Nejhorší ovšem bylo dodržování dalšího ohraného pravidla: „U jídla se nemluví!“ Já bych si tak ráda povídala, míchala lžičkou ve vařící polévce. Na rozdíl od táty, který má tzv. „plechovou hubu“ jsem musela čekat, až vývar nebo hrachovka trochu vychladnou.

Velké překvapení jsme zažila při mém studijním pobytu ve Francii na „Université de Lille“. Hned na začátku jsem se na kursu francoužštiny seznámila s milou Finkou Elinou. Spolu jsme objevovaly krásy Lille a učily jsme se orientovat v univerzitním kampusu. Stravování nám bylo zajištěno v místní studentské jídelně. Vešly jsme s Elinou dovnitř, vzaly si tác a vybíraly si menu. Neuvěřitelné. Nabízely hranolky. V dnešní „hranolkové“ době moje tehdejší nadšení zřejmě vyvolává údiv. Psal se rok 1993 a v České republice jsme teprve začínali poznávat výdobytky západního světa. Nutno dodat, že po čtrnácti dnech už mi hranolky lezly krkem a vyhledávala jsem jiné přílohy. Jak říká jeden můj známý: „I šampaňské a kaviár se přejí, když jsou každý den!“

S Elinou jsme si nesly tácy vybraných pochutin a sedly si ke stolu obsazeném dalšími spolužáky z kursu. Chtěla jsem se rychle pustit do jídla, jak jsem se naučila doma. Hlavně rychle a nemluvit. Jenže jsem byla jediná. Kolegové seděli, občas si nabrali sousto, přátelsky klábosili. Když někomu dlouhým hovorem jídlo vystydlo, prostě si ho ohřál v mikrovlnné troubě. K dispozici jich bylo opravdu hodně. Zřejmě jsem tady v monstrózní francouzské univerzitní jídelně položila základy mému novému způsobu stolování. Pomalu a na pohodu. Jídlo nejsou závody.

Když se vrátím k úvodní citaci z knihy a položím si otázku: „Jaké by bylo moje poslední jídlo?“ Určitě bych odpověděla: „Babiččiny karbanátky.“ Vařila vždycky s láskou a rozhodně jí nikdy nešetřila. Že budou k obědu karbanátky, jsem vždycky poznala, když dědeček vytáhl rozmontovaný mlýnek na maso a zručně ho sestavil. Babička mu technickou část vaření raději přenechávala. Párkrát totiž plechový kroužek strčila do mlýnku obráceně a maso vylézalo ven stejnou dírou, jakou se do ní strkalo. Spolu s masem prohnala mletím i cibuli a housku namočenou v mléce. Směs doplnila vajíčkem a dle potřeby strouhankou, osolila a vytvářela placaté elipsoidy. Smažila je na pánvi, od které mě držela dál, aby mě nepoprskal olej. Hotové karbenátky ukládala do starého trochu oprýskaného kastrolu s pokličkou. V něm zůstaly teplé, než se servíroval oběd. Když nějaké zbyly, ležely v kastrolu na sporáku a odpoledne se na ně dalo chodit. Trochu jsem si připadala jak Vašek ve filmu „Jak dostat tatínka do polepšovny“, když mamince kradl buchty. Na rozdíl od něj jsem se neschovávala pod neckami. Přestože mi nikdo nezakázal si brát, než jsem odklopila pokličku, pořádně jsem se rozhlédla kolem sebe, jestli mě někdo vidí. Rádoby tajně jsem si vzala karbenátek do ruky a labužnicky ukusovala. Dodnes vzácné koření zvané „babiččina láska“ v sobě cítím.

Jestli máte chuť, můžete se zkusit zamyslet, jaké by bylo TO VAŠE poslední jídlo.

Zdroj: Jamese F. Twyman: Láska, duše a francouzská kuchyně