Článek
Když Sima něco řekne, tak to platí a můžu se na ni spolehnout. Ověřeno jedním z jednoho psa. V sobotu i v neděli mi slíbila delší ranní okruh. Vyrazili jsme slepýší stezkou bez slepýše. Za zelenou závorou jsme přeběhli spojovací silnici mezi Bystrcí a Žebětínem, která ráno o víkendu není nijak rušná. Přecupitali jsme mostek, já jsem se chtěl podívat i do roury pod něj. Něco zajímavého z ní vonělo. Sima mě však včas vytáhla zpět nahoru a já jsem si raději nechal zajít chuť. Spíš teda čich. Z mostku jsme seskočili na louku a Sima mi opět odepnula vodítko. Neměla důvod se bát, že zdrhnu za nějakým jiným psem, protože široširou louku jsme okupovali jen my dva. Ono jako – co si budem – který normální člověk a pes o víkendu vstane v půl šestý ráno a vyráží ven? Zjevně jen já a Sima. Jak mi odepnula vodítko, tak přejíždím pohledem z vodítka na Simu a zpět. Asi před týdnem mi slíbila nové, protože moje staré zadrhává a je trošku natržené. Není se čemu divit, je ještě po Damianovi. Však jsem Simu kontroloval, když krásné nové černé objednávala na internetu společně s granulema. Tak proč ho ještě nemám?
Sima si nechala poslat balík na výdejnu PPL tady kousek od konečné. Druhý den zvoní telefon. Zrovna se blížila autobusem za mnou domů, tak hovor nebrala. Pak jí přišla SMS, že má zavolat na domluvu na doručení. Co bude někam volat, má balík poslaný na výdejnu a basta fidli. Jenže následoval ještě email, že výdejna je zrušená, ať si vybere jinou. Sima v aplikaci PPL doručení rozklikla mapu, vybrala jinou výdejnu kousek od té první. Načuhoval jsem jí zpod ruky, aby dodání mého vodítka nějak neodflinkla. Všechno v pořádku, přišel mail, že v systému doručení opravili. Balík máme očekávat ke konci týdne na výdejně. V pátek znovu Simě volají z PPL, že výdejna je zavřená. Sima vyvalila oči: „Jako i ta druhá?“ Slečna z call centra PPL se omlouvala, prý že jo. Že se dívá do systému a vidí všechny změny doručení. Sima vybrala výdejnu v MAX centru, snad už najisto.
Trajdáme loukou směrem k vodě, koukám na staré vodítko v Siminé ruce. V dálce se ozývá kukačka. Včera pták kukal nemlich stejně. Znáte pověru „kolikrát kukačka zakuká, tolik let zbývá do konce života“? Když kukání sečtu za dnešek i včerejšek, budeme žít se Simou hodně dlouho. Akorát doufám, že přísloví neplatí doručovací služby, „kolikrát kukačka zakuká, za tolik dní můžete čekat od PPL balíka“. Už bych se nového vodítka rád dočkal.
Pomalým krokem dojdeme k rybníku. Už jsem si našel i slušné místečko, vlastně celkem tři, kudy se můžu jít poměrně rozumně naglgat vody. Vrátím se na cestu a prosebně čučím na Simu, že dneska bysme celé rybníkové kolečko mohli vynechat. Sima váhá. Do pytle, já jsem ještě neudělal bobek, dojde mi vzápětí. Tak dokud nevytlačím bobek, můžu si o cestě domů nechat jen zdát. Znovu se skočím napít rybniční vody, abych podpořil průchod koprolitu střevy. Míříme k chatové části. Na začátku mi Sima vždycky dává kokino (sušenkovou kostičku). Cestou jsem zvládl bobek a poulím na Simu znovu prosebné oči. Leč Sima si můj výraz vyložila tak, že chci další kokino. Zalovila v kapse a půlku jednoho mi hodila. Bravurně jsem ho chytl a téměř bez rozkousání slupnul. Smířil jsem se s vycházkou okolo rybníka. Nechápu to. Simě svěží ranní fitko nestačilo? Nemyslím ranní vychajdu, myslím trénink s rýčem na naší zahrádce. Sima se rozhodla, že zkulturní trávník, který je tuhý jak beton. I když si procvičila různé svaly na těle jako v opravdickém fitku, tak chce ještě zvládnout procházku?
U jedné chaty majitel stříkal hadicí záhony a vesele zahlaholil: „Ten je chlupatý! Musí mu být horko, nechcete ho postříkat?“ Hodil jsem na pána výraz jako, jestli se posral v kině, šplíchání hadicí nesnáším. I když osvěžení by bylo fajn, pokud možno jiné než hadicové. Zajímavé, ale déšť mi neva. Naštěstí mě Sima zná, tak otázku stříkání decentně zahraje do autu. Pán v úsporných plavečkách se snažil ještě laškovat se Simou vyprávěním o psu své dcery. Sima byla ráda, že brýle na dálku nechala doma. Ani jednoho z nás jeho zkazky nezajímaly. Nenápadně jsme pokračovali pozadu kupředu, až jsme plavčíkovi zmizeli z dohledu. Na druhé straně u stružky jsem měl takovou šlajsnu, že bahno nebahno, cóhal jsem z potůčku, jen bubliny bublaly. Překvapivě, když jsem neřešil, jestli se umažu, vylezl jsem zpět poměrně čistý. Kráčíme v klídečku dál, žadoním kokino. Zbytečně, Sima má svoje zásady a moje kokinová stanoviště. Další bude až u asfaltky. Taky že jo. Zhltnul jsem sušenku a prodral se kopřivama k rybníku. Vodítko je naštěstí dlouhé, Sima mohla zůstat na cestě. Ještěže tak, kopřivy narostly celkem vysoké. Na hladině se něco šustlo. Našpicoval jsem uši jak netopýr (z ánfasu jako netopýrek opravdu vypadám) a koukám, po hladině plují kačeny. Chvíli je pozoruju, ale mají mě dost na háku. Vyběhnu zpátky za Simou na cestu. Znovu mě žene stezičkou k vodě, abych se na posledním stanovišti napil. Seběhnu poslušně k vodě, už už se chci napít, když v tom spatřím opeřené obludy s obrovskými zobáky. Co kdyby mě některá sviňa štípla do čumáku. Ani omylem. Trochu se jich bojím a couvám zpátky žízeň nežízeň. Sima na mě nevěřícně zírá. „Ty se bojíš kačen?“ Kroutí hlavou. Protože mám fakt žízeň, tak si o kousek dál najdu sice blbě přístupně, ale bezpečné – rozuměj bez kačen – místo. Hladina je ovšem docela nízko. Při pití málem hodím do vody salto nazad. Ještěže mě Sima včas vytáhne za vodítko. Otřepu se a koukám na Simu jako malé chuďátko. Simě se mě zželí: „Tak jo, jdeme radši dom!“ A já jsem šťastný jak blecha.
Pokud se vám naše vyprávění líbí a tušíte, že by mohlo pobavit i někoho dalšího, budeme šťastni za sdílení. S+D
