Strach z odmítnutí: Proč si zbytečně zavíráme dveře

Nedávno jsem vedla banální rozhovor s kolegyní o naší společné kamarádce. „Petra mi poslala fotky z dovolené. Střídá lyžování s cyklistikou. Má se tam fakt pěkně,“ pronesla jsem.

„Mně Petra nic neposlala,“ posmutněle oznámila kamarádka.

„Tak jí napiš, určitě se ti ozve! Však znáš Petru, jak to má se zprávami,“ pobídla jsem ji vesele.

„Ne, já ji nechci rušit, když je s dcerou.“

Její konstatování mě značně překvapilo, vazby všech nás tří jsou natolik blízké, že poslat Petře zprávu mi přišlo naprosto relevantní.

„Co blbneš? Proč bys ji měla rušit? A pokud to tak bude, tak ti maximálně neodpoví. Nic horšího se nestane. Ale nemyslím si to, pár řádek ti napíše. Proč rozhoduješ o její reakci?“

„No asi jo, máš pravdu. Tak já se jí ozvu.“ Usmála se.

Naše konverzace mi připomněla knihu francouzského autora Laurenta Gounella: „Muž, který chtěl být šťastný“. Hlavní hrdina tráví dovolenou na Bali a navštíví místního mistra Samtyanga. Požádá, aby ho léčitel učinil šťastným. Šaman mu postupně pomocí rozhovorů a různých úkolů ukazuje, jak si člověk zbytečně blokuje svými naučenými, často převzatými vzorci cestu ke svým přáním. Jednou z úloh, kterou hlavní hrdina dostal, bylo získat za den pět záporných odpovědí. Měl požádat za různým účelem neznámé lidi o laskavost a uslyšet: „Ne!“ Oslovovat cizí lidi pro něj byla situace, které v životě přímo nesnášel. Myslel si, že splnění bude hračka. Následně zjistil, že tak snadné to není. Většina lidí, které o něco požádáte, se snaží vyhovět. Alespoň na Bali. Dovolím si mírně zkrácenou citaci z knihy o jednom jeho úsměvném pokusu získat jasné: „Ne!“

Přede mnou se vynořila tlustá Američanka v tyrkysové sukni a sytě růžové halence. Právě odcházela od zmrzlinářského stánku a v ruce držela kornout přetékající zmrzlinou.

„Panečku, to je ale zmrzlina! Dáte mi ochutnat?“ přinutil jsem se zeptat.

„Och! No to mě podrž. Vy jste mi ale filuta!“ V očích se jí zajiskřilo a na její tváři se objevil mlsný úsměv. V jejím pohledu jsem četl, že když mě nechá, abych se rty dotknul její zmrzliny, bude to skoro, jako bych ji políbil rovnou na ústa.

„Takže ano nebo ne?“

„Ale to víš, že jo, zlatíčko,“ zavrkala a přistoupila ke mně s nenasytným pohledem.

„To ne, to byl vtip, jenom jsem žertoval“, zakoktal jsem se s nuceným smíchem.

„Neboj se, jen ochutnej! No tak!“

„Ne, děkuju, omlouvám se, řekl jsem to jen tak. Ještě jednou díky a nashledanou!“ Další neúspěch. Překvapilo mě, jak je těžké získat svých pět jasných „Ne!“

Přemýšlela jsem, proč se často limitujeme tím, že předem počítáme, že uslyšíme: „Ne!“ Sama za sebe vím, že jsem nešvar očekávaných odpovědí převzala od svého táty. Radši se o nic nepokusit, než uslyšet: „Ne!“ Možná nám v dětství nebylo párkrát něco dovoleno a my si vytvořili jasný úsudek. Už se znovu nebudu ptát, stejně to neprojde. Obáváme se slyšet „Ne“, protože se cítíme odmítnuti jako osobnosti. Někde v hloubi naší duše sídlí esence strachu, že nás dotyčný nemá rád. Taková reakce je logická u dítěte, ale ne u dospělého. Pokud nám někdo v určité situaci nevyhoví, odmítnutí platí pouze pro daný moment a ne na nás jako celek.

Kdysi jsem se účastnila marketingového školení ohledně prodejních dovedností. Jednou ze zásad, kterou nás učili, bylo: „Když vám někdo řekne „Ne“, není to napořád. Třeba ho zrovna bolí zuby, spěchá nebo výrobek aktuálně nepotřebuje! Jde jen o tuto danou chvíli.“ Řekla bych, že školení pro mě bylo užitečné spíše pro život nikoli pro úspěšný prodej. Postupně jsem se naučila žádat někoho o něco i s vědomím, že mě odmítne. Přestala jsem na sebe brát zodpovědnost za reakce protistrany.

Mám pěknou zkušenost z nedávné doby. Objevila jsem, že se začátkem května v naší vinotéce koná degustace. Spontánně jsem si na ni koupila vstupenku sama. Nepředpokládala jsem, že by šel někdo se mnou. Kamarádka Petra cestuje v té době mimo město a Pavlína bude mít jako na každém začátku měsíce účetní uzávěrku. Přesto mi něco říkalo, ať se Pavlíny zeptám. Maximálně mi napíše, že se jí to nehodí. Nic horšího se nestane. Odpověď, která mi o pár minut později pípla na telefonu, mě překvapila:

„Hele Simi, sice je uzávěrka, ale už mě v práci štvou. Doma je to pořád stejný a s našima to taky není růžový! Víš co, kup mi lístek, já s tebou půjdu. Aspoň bude příjemná změna.“ Pokud bych se bála slova „Ne!“ a nepoložila otázku, odvíjel by se úplně jiný příběh. Předem bych vzala na sebe zodpovědnost za její reakci. Vůbec bych jí ani nedala šanci, aby se rozhodla sama. Naštěstí jsem už dospělá a radši se vždycky ptám. Slovo „Ne“ mi už náladu nezkazí. Obě se můžeme těšit, že se potkáme, poklábosíme a užijeme si fajn večer.

Možná by bylo zajímavé zamyslet se, jestli taky v životě nepřicházíte o nějaké příležitosti jen ze strachu z odmítnutí. Zjistit, kde se ve vás vzala myšlenka: „Je zbytečné se ptát, stejně to neklapne!“ Zkusme každý sám v sobě poodkrýt roušku tajemství a odpovědět si na otázku: co se stane, když se přestaneme limitovat naprosto zbytečným strachem, který jsme si velmi pravděpodobně přinesli z dětství. Možná by stálo za to si uvědomit, kdy jsme naposledy nepoložili otázku, protože jsme očekávali zápornou odpověď. A představme si, jak by se situace změnila, kdybychom dotaz položili a k našemu překvapení uslyšeli: „Ano.“

Zdroj: Laurent Gounelle: Muž, který chtěl být šťastný