Článek
Když se pan Jurij Gagarin vrátil ze svého slavného výletu, konstatoval mimo jiné, že na své vesmírné toulce nepotkal a ani nikde neviděl žádnou bytost, která by alespoň vzdáleně připomínala Boha.
Tehdejší politika Sovětského svazu na tomto, možná z legrace proneseném, konstatování založila svoji protináboženskou propagandu. Pamatuji si ještě ze základní školy, když nám učitelé rázně a pádně argumentovali, že Bůh prostě neexistuje. Gagarin tam byl a nikoho takového neviděl. Nu, pod tíhou takového argumentu jistě i leckterý kněz spálil své kněžské šaty a zbořil kazatelnu.
Domnívám se, že existenci Boha nelze nijak vědecky dokázat, třebaže leckterý vědec dokáže existenci Boha popřít. Můžeme se s tvrzením vědců ztotožnit a nechat to prostě být. Doporučuji. Existence Boha a víra v něj se prostě nedá pojmout rozumem.
Leč většina lidí se o to velmi snaží. Uplácává si Boha podle svých představ. Nárokuje si ho. Výsledky takové „víry“ jsou předmětem učiva dějepisu. Ve jménu Boha se vesele vraždilo, drancovalo. Příslušníci nacistické SS byli rovněž velmi zbožní lidé. Pečlivě umyti od krve nahlas v kostelích zpívali z kancionálu: Blíž tobě Bože můj…
Lidský rozum není živná půda pro víru. Bůh na tuto hru nikdy nepřistoupí a nechává nás jednat podle našeho uvážení. Nezasahuje. Jsme svobodní lidé a jsme jediní tvorové, kteří tuto výsadu mají. Musíme tím pádem za to nést zodpovědnost. My sami. Nikoli Bůh. Což je taky odpověď pro ty, kteří s oblibou tvrdí:
„Kdyby skutečně existoval Bůh, nikdy by nedopustil tolik zla na světě!“
Myslím si, že kdyby skutečně Bůh zasahoval do našich mozků a nedopustil žádné zlo, o výše zmíněnou svobodnou výsadu bychom tak nadobro přišli. Je jen na nás pro co se rozhodneme. Vždy máme volbu. Kde je tedy ta živná půda pro víru? Je to ono stokrát omleté klišé. Naše srdce, či chcete-li naše duše. Je to zase jen o naší volbě. Nechci se dál pouštět do hlubších úvah. Jednak je to nadlouho a taky by to mohlo zavánět kázáním. Což mi rozhodně nepřísluší.
Chtěl jsem se jen zamyslet nad pravou podstatou víry. Nad tím, že to prostě není o sporu zda Bůh existuje, či nikoli. O důkazech. I kdyby nakrásně někdo skutečně dokázal existenci Boha příliš by se toho nezměnilo. Jen bychom na internetu přečetli článek o tom, že ten a ten našel důkazy. Tečka. Vše ostatní by bylo stejně jako před tím.
Ten „někdo“ by byl ihned obětí čarodějnického honu. Konspirátor, dezolát… Lynčující dav by si smlsnul. A nemusí to být jen „ten někdo“. Vidíme a vnímáme to dnes a denně.
Naposledy např. pan Dušek. Za vytržené věty z kontextu ho zasypalo kamení. A při tom stačí tak málo. Snažit se vnitřně pochopit a respektovat názor jiného. Nemusíme souhlasit, může nám být ta myšlenka zcela proti srsti. Ale to neznamená, že si hodím šutrem taky.
Konzumní doba nám bohužel do našich niter přinesla prázdnotu a pomalu ale jistě užírá jako tasemnice přirozenou empatii.
Myslím, že je na čase uplatňovat „naší volbu“. Renomovaný internetový zdroj nemusí být nositelem pravdy. Pravda je v našem nitru. Tak, jak to zamýšlel např. Jan Hus.
Žádný, třebaže hluboce věřící člověk, nedokáže vědecky dokázat existenci Boha. Přesto je neochvějně přesvědčen o jeho přítomnosti.
