Článek
Chlapec z Brna, kterého poznamenalo dětství
Bob Frídl, se narodil 13. listopadu 1947 v Brně. Jeho cesta k velké slávě ale nezačala v pohodlném rodinném prostředí. Už od mládí poznal, že život umí být tvrdý.
Jak se zrodil BOB
Rodným jménem byl sice Josef Frídl, ale už na začátku své hudební kariéry cítil, že potřebuje výraznější umělecké jméno. Velkým vzorem mu byl americký písničkář Bob Dylan, jehož tvorba ho v 60. letech doslova okouzlila. Obdivoval jeho poetické texty, civilní projev i způsob, jakým dokázal vyprávět příběhy prostřednictvím písní. Na jeho počest si proto zvolil křestní jméno Bob, které se k jeho image dlouhovlasého písničkáře s kytarou dokonale hodilo. Přestože se inspiroval Dylanem, brzy si vytvořil vlastní styl a stal se jednou z nejvýraznějších osobností československé folkové a populární hudby 70. let. Umělecké jméno Bob Frídl ho pak provázelo po celý život a pro většinu fanoušků se stalo natolik samozřejmým, že mnozí ani netušili, že se ve skutečnosti jmenoval Josef.
Otec se nekonal, jeho jedinou nejbližší duší byla maminka
Otec v jeho životě nijak nefiguroval, vůbec ho nepoznal a nejbližším člověkem byla pro něj maminka. Měl s ní krásný vztah a zanechala v něm stopy na celý život. Maminka byla zdravotní sestra a své povolání milovala, považovala ho za poslání. Bydleli spolu spokojeně na internátě pro sestry, svobodné matky s dětmi. V jeho sedmnácti letech přímo před jeho očima maminka náhle u stolu zkolabovala. Rychle utíkal pro záchranu, ale v nemocnici bohužel zemřela. Nedlouho před smrtí oslavila své padesátiny. Když šel vyzvednout do nemocnice její věci, tiše plakal.
Kam s ním?
Byl mladý, nedospělý a nešťastný. Život se k němu otočil zády. Začalo se řešit co s ním. Už nemohl zůstat na ubytovně a vůbec nevěděl, kam ho dají. Hodně mu pomáhaly jeho sestřenice, hlavně s důležitými osobními věcmi, přimlouvala se za něj celá ulice.
Nakonec ho přesunuli do malého asanačního bytu opodál ubytovny, na které prožíval spokojené chvíle s maminkou. Na ten maličký byt během života často vzpomínal. Zřejmě se pro něj stal jakousi ulitou, ze které se mu nechtělo vylézat. Učil se slévačem, ale do učení přestal docházet, nevycházel ani moc ven. Rezignoval a uzavřel se ve svém bytečku, kde donekonečna poslouchal muziku.
Napřed sport, z nouze později hudba
Po nějaké době se vzchopil a začal si hledat svoji cestu. Hudební dráha ale zatím nebyla v plánu. Byl zapálený sportovec a toužil se sportu věnovat. Jeho touhy ale utnulo zranění na vojně. Tehdy poprvé začal sám s hudbou laškovat. V 60. letech už hrál v klubu a jak na sklonku života s úsměvem vzpomínal, za hezký honorář. Rum s kolou. V době kdy si už i skládal písničky přišel do klubu skladatel Aleš Sigmund a Bob dostal nabídku zpívat s Marthou a Tenou Elefteriadu. Zhruba po dvouleté spolupráci se jejich cesty rozešly a Bob si šel vlastní dráhou. Opravdu se mu dařilo, psal písničky, ze kterých se stávaly hity, účinkoval v Lucerně a jeho hvězda stoupala k výšinám.
Hvězda stoupá k oblakům
V roce 1972 získal krásné 4. místo v kategorii zpěváků ve Zlatém slavíku a až do roku 1979 se opakovaně objevoval v žebříčku do 10. místa. Byl populární, známý a v pěveckých soutěžích doslova bodoval. Ze scény se vytratil až v roce 1986.
Měl slávu, rodinu, ale i lásku ke skleničce
Snad tím, že přišel o maminku tak mladý, otce nikdy nepoznal a náhle musel dospět, tak možná právě proto tolik toužil po vlastním zázemí a rodině. Dobou jeho největší slávy, ale i pádů ho už provázela jeho láska, se kterou měl dvě děti. Byla jí Řekyně z typické řecké decentní rodiny. Podle jeho vlastních slov rodina z něho nijak nadšená nebyla. Nebyl pro ně ideálním partnerem, kterého si pro svoji dceru představovali. Neměl stálé zaměstnání a měl dlouhé vlasy. Navíc byl společenský, dost rád se napil a rodina trpěla, protože potom byl celkem nepoužitelný.
Když už byla situace neúnosná, šel Bob sám do sebe a z alkoholového víru se dostal vlastními silami. Ne, abstinent se z něj ani po proměně určitě nestal. Rodiče partnerky stále řešili, co bude s jejich dcerou a vnoučaty a strašně stáli o to, aby se celá rodina vrátila do Řecka. V polovině 80. let se tak Frídlovi rozhodli natrvalo přesídlit.
Soumrak české kariéry a nový život
Odchod do Leptokárie v roce 1986 nebyl vůbec jednoduchý. Na konci sedmdesátých let se rozpadla jeho doprovodná skupina. Krátce nato zemřel i jeho dlouholetý manažer a textař Oskar Man a Frídlova popularita v Čechách postupně slábla, hudební svět se měnil. Bob Frídl pozvolna zůstal téměř sám. Z někdejšího idolu žen se stal muzikant, který znovu hledal své místo na scéně.
Řecko: Od dělnické práce k hoteliérovi
Po přestěhování v roce 1986, se musel nějak postavit k životu v Řecku. Vykládal lodě, pak hrál po hospodách. V pronajatém hotelu se staral o hosty a založil vlastní cestovku. Pracoval od nevidím do nevidím. Stále zůstal společenský a rád se bavil. Jezdili za ním známí, ale klidně poseděl i s krajany, které předtím neznal. Chvíle po práci tak opět končily ve společnosti nějaké té skleničky.
Srdce touží po domově a nové lásce
Po revoluci se stále častěji vracel do Čech a v té době se už projevovalo postupné odcizování s první ženou. Do jeho srdce se začala vkrádat další láska. Česká rekreantka se stala jeho spřízněnou duší. Na přelomu tisíciletí, znaven z náročné sezónní práce zatoužil po definitivním návratu do domoviny. S kytarou a s pár svršky se vrátil do Čech.
Těžký návrat do domoviny
Žil se svojí novou láskou, kterou poznal v Řecku v Bučovicích, zrekonstruovali tam domek a vzali se. Toužil znovu navázat na hudbu, která ho provázela celý život. Jenže návrat nebyl jednoduchý. Doba se změnila a z někdejšího hvězdného idolu byl najednou umělec, který musel znovu dokazovat své místo. Přesto nepřestal tvořit. Hudba pro něj nebyla jen práce, byla způsobem, jak zůstat sám sebou. Po roce 2000 mu vyšly nahrávky Divadlo života, Zastav se, človíčku, Sto patnáct havranů, Roky se už toulám.
Štěstí, které začala požírat těžká nemoc
Po nějaké době se objevily zdravotní problémy. Krvácení, operace žaludku a při běžném vyšetření bylo odhalené vzácné nádorové onemocnění. Metastázy na plicích Bobovi připomínaly hvězdné nebe. Původní nádor nebylo možné zjistit. Byla nasazena léčba, která zabírala a Bob Frídl byl pozitivně naladěný. Byl spokojený a těšil se na pokojné stáří. Když přišla nemoc, přes svůj optimismus byl vlastně drsným realistou. V pořadu 13. komnata měl už za sebou dlouhou léčbu. Vypadal výborně. Mluvil o tom, že je rád, že se ženou prožil pěkné Velikonoce i léto, že doufá, že prožijí společně i klidné Vánoce. Mluvil o tom, že toho opravdu zažil mnoho. Hodně dobrého i pády na hubu. Představoval si hezké stáří, domeček, zvířátka, děti.
Děti se vydařily, zvířátka prosperují a stáří…snad kratší jak si myslel. Ne, opravdu nebyl depresivní, byl spokojený a vyrovnaný. S redaktorkou pořadu šel na hřbitov, kde leží všichni jeho předci, prý tam, také jednou bude ležet.
Zemřel 26. února 2013, v Brně ve věku 65 let.
Navenek působil jako sebevědomý muž s kytarou a nezaměnitelným hlasem. Uvnitř ale zůstával člověkem, který si nesl vzpomínky na nelehký začátek života.
Celý život hledal rodinu, místo, kam bude patřit. Získal slávu a popularitu, byl obklopený přáteli. Po boku první ženy vychovával děti a okusil i život v Řecku. Následně měl oporu ve své milované druhé ženě.
Byl neskutečně milý, přátelský a skromný. Řada Čechů, kteří na něj náhodně narazila při své dovolené v Řecku vzpomíná, jak se s ním setkala a příjemně si popovídali, ačkoliv by se osobně znali. Stejně se bavil i s fanoušky během své největší slávy, nebo s kýmkoliv po svém návratu z Řecka. Dokázal se radovat z obyčejných věcí, zapadnou mezi běžné lidi, chápat jejich problémy a starosti a žít v jejich prostředí.
Zdroj:
