Článek
Tatík Pekárek oslavil dvaapadesáté narozeniny a za tu dobu stihl absolvovat už úctyhodných 15 trestů. V kriminále si tak poseděl dvaadvacet let. Vyženěnému synkovi Vladimíru Belušiakovi bylo jednadvacet, na rozdíl od otčíma neoplýval nijak vysokým IQ, zato se rád chvástal, jak bojoval ve Vietnamu a řečmi o Satanismu. Pekárek Belušiakovi rád pochleboval, on pak platil v hospodách jejich útratu. Oba rádi vymetali hospody a snažili se sehnat nějaké ochotné sexuální objekty.
Martina Rýznerová.
6.12.1995 večer za tmy chytili společně mladou Martinu Rýznerovou a vlekli ji k bytu Belušiaka. Jenže dívka duchaplně využila příležitosti, vytrhla se jim a skočila pod přijíždějící auto. Řídil ho Vietnamec, který v podivné situaci cítil léčku. Z auta nevystoupil, zamkl se. Důležité bylo, že se oba výtečníci dali na útěk a z místa rychle prchala i napadená Martina.
Neúspěšný lov šli spláchnout do hospody, odkud se vydali k domovu. Do cesty se jim ovšem připletla další dívka.
„Náhrada“
„Hele, náhrada.“ Řekl Pekárek, chytil devatenáctiletou Markétu pod krkem a synátor předstíral, že má pod bundou pistoli. Lapenou dívku odvlekli do bytu, kde ji v posteli pod děsivými plakáty a satanistickými texty znásilňovali.
7.12.1995 bylo v řece Jizeře v Mladé Boleslavi objevené tělo mladé ženy plující po proudu nohama napřed.
Ta dívka si rozhodně život sama nevzala, ani nezemřela nešťastnou náhodou. Snad si mohla v nějakém chvatu obléci naruby své elasťáky, ale určitě si nestrčila pod bundu cihlu, ani roubík do úst.
Spadla klec.
Městský rozhlas rychle veřejnost informoval o hrůzném nálezu. Martina, která se ten večer zachránila úprkem si svůj hrůzostrašný zážitek pro sebe nenechala a oba útočníky dobře popsala policii. Takových podivných dvojic se zase po městě tolik nevyskytovalo, takže Pekárek s nevlastním synem byli brzy zadrženi. Oba svorně tvrdili, že dívku chtěli jen vystrašit. Sami o druhém případu nemluvili, kriminálka nedočkavě mezitím čekala na výsledky analýzy DNA mrtvé devatenáctileté Markéty.
Výsledky dorazily třetí den a zatímco v případě Belušiaka byly závěry dost opatrné, tak u Pekárka bylo jednoznačně určeno, že spermie nalezené v pochvě oběti nesou naprostou shodu DNA s jeho vzorkem krve.
A začalo dohadování, svalování viny jeden na druhého a výčitky. Výpovědi, jako že ji dali do úst šátek, který měla v kabelce a vedli ji celou malátnou z domu pryč oklikami, aby nepoznala, kde s nimi byla. Byla malátná a hodně škobrtala. Když přišli k řece, všimli si, že je mrtvá, tak ji hodili do řeky. Pekárek předváděl dědka v brejličkách s ochablýma rukama a synkovi vyčítal, jak stále tvrdí, jak ho má rád a přitom na něj hází takovou špínu.
A Belušiak už v úvodu výslechu řekl, že Pekárka bere jako otce a má s ním bezproblémový vztah. Pekárek byl obezřetnější. O dobrém vztahu mluvil v minulém čase.
A po nějaké době se už kumpáni navzájem nešetřili.
Belušiak tvrdil, že než odešli, tak šel na chvíli ven, aby se koukl, jestli tam nestojí policejní auto a v bytě už viděl Pekárka se šátkem v ruce a dívka byla přidušená. Pak viděl, jak jí roubík nacpal do úst.
Pekárek si takové obvinění nenechal líbit. Prý když šli z bytu, byla holka v pořádku, to Belušiak ji u mostu začal líbat a pak jí zlámal vaz a nacpal šátek do úst.
Šli proti sobě, navzájem se usvědčovali a bylo jasné, že neřekli všechno.
Pekárkova manželka Věra.
Věra Pekárková měla v té době se svým mužem čtyřletá dvojčata. Brali se v roce 1985 a ona to brala jako jistotu, že jí předchozí manžel, se kterým se rozváděla a bála se ho kvůli jeho výhrůžkám, nic neudělá. Hned měsíc po svatbě ale Pekárka zavřeli na tři roky za nějaké krádeže. Čekala na něj a on od té doby sekal dobrotu. Po tom, co se rozkřiklo, co se stalo se syna i manžela ptala, jestli o tom něco vědí. Tvrdili svorně, že nic. Pak zavřeli syna to už byl manžel druhý den celý skleslý. Potom si kriminálka došla i pro něj.
Žila sama se dvěma dětmi a nebylo to pro ni lehké. Proud jí v bytě vypnuli, peníze neměla, byla na nervy, jak tvrdila, a brala diazepam. Pekárek prý nebyl zlý. Doma ani moc nepil, v posteli jim to klapalo. Záliby neměl, četl ale detektivky. Sbil jí jen jednou, ale jednu ruku měl opravdu zchromlou, což mu vůbec nevadilo, když se naštval a rozbíjel nábytek.
Dopisy z kriminálu.
První dopis psaný v lednu 1996. manžel psal, ať se na něj nezlobí, že měla asi hrozné Vánoce, ale on za to nemůže. Že bude trvat dlouho, než se prokáže jeho nevina. Jde prý o hroznou shodu náhod.
V půlce března další. Prý by psal rád denně, ale nemá peníze na známky. Už je v dopise obezřetnější k tvrzení o své nevině. Prý by chtěl vrátit čas, aby se nestalo to, co se stalo. Takto musí platit…
Začátkem května byla z dopisu znát rezignace. Jeho obvinění bylo rozšířeno. Psal, že tuší, že mu už moc života nezbývá, že soud asi dopadne zle. Na ženu se nezlobí, že se rozhodla na něj nečekat, počítal s tím. „Vím dokonce, kdo je ten šťastný, kdo si hraje s mými dětmi…Já už se svobody nedočkám.“
Věra Pekárková ovšem první dopis z věznice dostala od syna Belušiaka. Prý neví , jestli ona ví, co se stalo a raději jí to psát nebude, ale on za to nemůže. Ptal se jak se matka má, ale hned uvedl, že asi špatně. Jemu schází pivo, cigarety si balí a jídlo by ani pes nežral. Psal prý už na „ministerstvo“ zdravotnictví, aby přijeli na kontrolu. Pod dopis napsal báseň.
Markéta Kotrlová.
Mírná a hodná dívka, která prodávala v obchodě. Bydlela už se svým snoubencem v Mladé Boleslavi a měla se na podzim v roce 1996 vdávat. Stále dojížděla k rodičům do Žerčic.
Její snoubenec se tehdy bál, jestli neuklouzla, domů nepřišla a bylo dost špatné počasí. Šel ji hledat se psem. Nepochodil. Její stopy podle výpovědí končily po odchodu z obchodu, kde pracovala.
Mírná a droboučká Markéta tou dobou byla už v moci rodinného týmu.
Nebránila se, plakala. Po té vší hrůze chtěla jen domů. Koukala z okna. „Půjdeš domů, až přijde ten správný čas.“
Čas nastal.
Byl čas odchodu. Problém byl v tom, že Belušiak dobře věděl, že ho Markéta zná od vidění. Jejich chápáním měla tato patová situace jediné řešení.
Prý byla malátná a škobrtala. Jenže její boty žádné známky jakéhosi škobrtání nenesly. Ona z bytu totiž už živá nevyšla.
Dobré svědectví poskytla jedna ze sousedek. Její znepokojený pes na ni stále dorážel, šla k oknu a uviděla dvě známé postavy. Belušiaka a Pekárka. Mezi nimi byla drobná dívčí postava s dlouhými vlasy a sklopenou hlavou. Vypadala jako značně opilá. Svědkyně viděla jen horní část postav. Jenže ti dva netáhli škobrtající Markétu, ale nesli mezi sebou její mrtvé drobné tělo, které vůbec na zem nedosáhlo ani špičkami nohou. Proto boty oběti nenesly žádné známky poškození. Mrtvou dívku hodili z mostu do řeky Jizery o 1,5 km dál. Byli vcelku rychlí. Svědkyně, která je zahlédla z okna bytu s dívčinou, je při venčení pejska asi po hodině potkala venku jak se vrací sami a bez dlouhovlasé slečny.
Markéta, jejíž tělo řeka vyplavila hned druhý den, měla pohřeb těsně před Vánoci.
Jindra Kubátová.
Na televizních obrazovkách vyskočila 19.3.1996 na diváky pátrací relace.
Pátralo se po Jindře Kubátové, narozené v roce 1977, která se pohřešuje už od listopadu 1995. Jindra skončila svoji poslední směnu v nemocnici v mladé Boleslavi v 22. hodin 14. listopadu. Vyzvedla si výplatu, odnesla si všechny věci ze své skříňky a v práci se už neukázala.
Dívka, která neměla žádné osobní přátele, žila u rodičů, ale ani v rodině spokojená nebyla. Štíhlá samotářská dlouhovlasá blondýnka.
Hned o dva dny později, 21.3. jako na přání pátrací relace voda velká voda Jizery vynesla tělo mladé ženy. Ve vodě bylo dlouho, ale bylo to tělo pohřešované Jindry, nemocniční sanitářky. Příčinu smrti už nešlo jednoznačně určit. Tělo bylo ve vodě dlouho.
Je to snad dílo těch dvou? Mohla být tato vražda první? Předcházela ještě zavraždění Markéty?
U květnového výslechu se první rozpovídal Belušiak. Tehdy šli spolu z práce, ale on se necítil na žádné sexuální vybití, utrpěl v práci úraz úderem do podbřišku. Prý byl ale ochotný otčímovi zaplatit službu prostitutky. Prý si Jindru spletl se známou prostitutkou, až později si uvědomil, že je to někdo jiný. Jenže nabuzený tatík prohlásil, že to tedy risknou s touhle.
Chytil ji do kravaty a vedl do bytu a Belušiak se cestou chvástal výmysly o jeho boji ve Vietnamu.
Ptala se, co s ní budou dělat. Prý uvidí.
Následně se jejich líčení silně rozcházelo. Belušiak tvrdil, že s dívkou měl pohlavní styk otec, ten zase říkal, že s ní šel syn do bytu napřed, on přišel až později, protože šel na nádraží pro cigára a dal si tam limonádu. Dovolával se svědectví hluchoněmé sousedky Jiřiny.
Každý tvrdil něco jiného, stáli proti sobě. Pekárek říkal, že dívku Belušiak uhodil do obličeje a pak ji podřízl, on se vyděsil a utekl. Mladší z dvojice se ohradil, to otčím byl ten kdo dívce hrdlo podřízl.
Kdo nebohou dívku skutečně připravil o život?
Sázka na hluchoněmou svědkyni nevyšla. Paní Jiřina svědčila pomocí tlumočníka se znakovou řečí. Žádné setkání se nekonalo. Ten den se s Pekárkem na chodbě nepotkala. Kdo nebohé Jindře zasadil smrtící rány? Rozbili jí snad hlavu? Nebo jí zlomili vaz či podřízli hrdlo? Každý mluvil něco jiného a po dlouhé době bylo jasné jen jedno. Smrt nastala udušením v důsledku utopení. Tak promluvil pitevní protokol.
Podle znaleckých posudků Pekárek netrpěl duševní chorobou, ale poruchou osobnosti s projevy nestálosti, nezdrženlivosti a dissociality. Obdobně v posudcích vyšel i Belušiak, navíc u něj byl zjištěn podprůměrný intelekt a závislost na alkoholu.
Od soudu na konci února 1997 vyšel Pekárek s trestem 25 let a Belušiak 20 roků. Oba se odvolali. Vrchní soud stvrdil Pekárkovi jeho trest v původní výši, ale Belušiakův trest zkrátil na pouhých 17 let.
Vzhledem k věku Pekárka jeho trest byl téměř doživotním, zato Belušiak zřejmě své čtyřicátiny oslavil už doma.
Matka zavražděné Markéty dokonce sebrala v sobě tolik kuráže, že vystoupila i před soudem a spatra a důrazně promluvila o charakteru obou obžalovaných, o přesvědčení, že oba by ve vraždění pokračovali a zasloužili by si trest doživotní.
Vyhasly dva mladé dívčí životy. Nad třetí obětí stály nejspíš všichni andělé. Její svědectví nejspíš zachránilo životy dalším možným obětem řádění vraždícího rodinného týmu ve složení otčím a nevlastní syn.
Zdroj:
Šulc, Viktorín. Panoptikum sexuálních vražd 3. Monstru podoben. Epocha 2019, ISBN 978-80-7557-171-7
