Článek
Jedno léto nemohli nikam vyrazit, Jana si zlomila nohu a celé prázdniny byla vyřazená z provozu. Pak přišla korona a následně se stav její maminky tak zhoršil, že o ni musela pečovat a o moři si nechala jen zdát. Maminka bohužel podlehla svému neutěšenému zdravotnímu stavu a Jana ačkoliv byla ze smrti maminky zdrcená, chtěla načerpat nové síly návratem k milovanému Jadranu.
Chci prostě Chorvatsko, mám to tam ráda
V červnu se na narozeninové oslavě sešla celá rodina. Jana s manželem Karlem a jejich dvě děti s rodinami. A tam to z ní vypadlo. Nemohla to tajit, chtěla se pochlubit, tak strašně se tam těšila. „Jedeme do Chorvatska.“ Patrikovi zaskočilo sousto, Karolína vytřeštila oči: „Proboha proč zrovna tam? Tolik let jste nikde nebyli a proč se vláčet autem takovou dálku a platit jim neskutečný prachy! Proč ne třeba Řecko? Nebo Turecko? Tam jsme byli loni a vůbec si neumíš představit ten luxus!“
„Já nechci luxus. Chci prostě Chorvatsko, mám to tam ráda. Ta vůně borovic a moře“….zasnila se. „Mami, nikdy jste nikde jinde nebyli! Ty to nedokážeš porovnat! Jinde to taky voní a máš to všechno bez starostí. Čistý moře, krásný pláže, dobrý jídlo a nikdo se na tebe neksichtí. Ukážu ti fotky z Itálie.“ Ozval se Patrik.
„Nechci Itálii. Jedem tam, kde to máme rádi a kde to známe. Je mi jedno, že je to tam už dražší. Nevadí mi to.“ Patrik se nadechoval k další rekci, ale Karolína začala divně mrkat. Oba odešli do kuchyně. Jana jejich hovor zaslechla. „Hele, s nima nehneš. Znáš mámu, ne? Kašli na to, ještě se tu všichni pohádáme. Ať si jedou, ono je to vyléčí!“ „Ale vyhodí zbytečně prachy!“ „No a? jsou jejich. Nevidíš mámu, jak se těší, jak malá holka? Neuvěří ti!“
Vrátili se ke stolu a k tématu dovolené se raději už nikdo nevracel.
A jedém …
Jana s manželem vyrazila. Do cíle zbývala ještě nějaká ta stovka kilometrů, slunce peklo a Jana klimbala, když jí vzbudil ten divný pronikavý zvuk. Zařvala. Myslela, že dřou o svodidla, že za chvíli vyletí ze silnice. Ne, to jen auto najelo na pruh vyznačující krajnici a jízda po něm byla opravdu hlučná. Asi měla varovat. Proboha, Karel asi na moment usnul. Zastavili na odpočívadle, manžel se omyl, seděl, hlavu v dlaních. Proboha, moh jsem nás zabít! Hladila ho. To ona chtěla tuhle cestu. Nechtěla, aby si něco vyčítal.
Konečně dorazili do vysněného cíle. Bydlení v soukromí, parkování zajištěné majitelem, dům se dvorem a možností grilování. Na fotkách byla vidět i krásná zahrada plná zeleně s posezením a sprchou. Jen pár metrů od pláže. Téměř v centru letoviska.Cena byla celkem vysoká, ale vzhledem k tomu, co ubytování slibovalo asi odpovídající.
Parkování zajištěno. Ale kde?
K domu opravdu náležel jakýsi dvoreček ušlapané zeminy, zahrada z fotek patřila jiné vile. Parkování zajištěné bylo, ale asi dva kilometry od domu v prudkém svahu, takže kdykoliv chtěli jet na výlet, tak buď šplhali do svahu oba, nebo se Karel obětoval, došel pro auto a Janu naložil.
Gril k dispozici? Ani omylem
S nabídkou grilování majitel nijak nepočítal, že by ji vůbec chtěl někdo využít, tvářil se rozmrzele. Gril není funkční. Na fotkách, které ubytování prezentovaly, byl přitom krásný krb i s posezením. Ouha. Jak později zjistili, byl součástí obytných prostor domácích. Taková léčka, ale Jana se nenechala zaskočit. „Máme svůj elektrický gril.“ Když na fotkách viděli zděný krb s velikým dubovým stolem a mnoha židlemi, trochu se báli, aby nebyl obsazen jinými hosty, pro jistotu si vzali malý gril z domova. Měli plán, že jeden večer si dají večeři někde v centru a další koupí ryby na trhu a Karel je ogriluje sám. Proč inzerovali něco, co nemohli nabídnout, je záhada.
Majitel zrozpačitěl. „Tak snad jedině tady.“ Ukázal malý balkonek přístupný z chodby. „Ale není jak dovést proud.“ „Nevadí, máme vlastní prodlužovačku.“
Po druhé grilovačce přišel majitel s tím, že ostatním hostům vadí zápach grilu.
Pláž 100 metrů od domu. Ale jaká ?
Pláž byla od domu skutečně na dosah. Od desáté dopoledne byla ovšem už hlava na hlavě. Malá, úzká městská pláž. Řev dětí, osušky jedna vedle druhé, nad pláží silnice. Ne, tam se ležet fakt nedalo. Lepší jít za město, kde byl klid.
Úklid? To v Chorvatsku nehrozí. Úspěchem je nalézt smetáček
Po týdnu byl už pokoj plný písku a to si Jana vezla vlastní hadr, kterým se snažila vždy po sprchování setřít v koupelně podlahu. Za celou dobu samozřejmě nikdo nepřišel, aby uklidil, už při příjezdu dostali informaci, kam je třeba nosit odpad. Snaha o nalezení smetáku a lopatky nebyla úspěšná. Osmý den se potkali s paní domácí. Opatrně se zeptala, jestli nechtějí převléct postele. Jasně, že chtěli. Jenže měli říct den a hodinu, kdy je úkon možný provést. Ne, to už bylo moc, ráno po snídani rychle vycházeli ven a dopředu nikdy nevěděli, kdy se ten den vrátí. Jana si řekla o povlečení s tím, že převleče sama. Paní domácí byla jako sluníčko. Ulevilo se jí. O práci méně. Ten den pocítila Jana ještě jednu radost. Zahodila ostych a otevřela skříně na chodbě. Objevila smeták a lopatku. Mohla zamést.
Český host v restauraci. Kategorie dvě? Spíš tři
Tehdy šli od moře dřív než jindy, rozesmátí a dobře naladěni. Bylo okolo třetí odpoledne. Dala bych si kafe. No a já bych něco pojed. Naladila je polední nabídka makrely na grilu, která platila až do 16. hodin. Zasedli ke stolku nad mořem, čekali a čekali, až konečně přišel číšník. Jenže začali zcela blbě. Objednali si kávu. Se zlou se potázali. Ne, není možné si dát kávu, až do čtyř hodin se zde podává jídlo. Na kávu je možné jít jen do kavárny nebo cukrárny. Ale oni chtěli jíst, jen napřed to kafe. Číšník si nechtěl nechat nic vysvětlit, nechtěl je slyšet, odešel bez rozloučení, bez pozdravu a pochopitelně bez objednávky.
Druhý den opět návrat z pláže: Podívej, ještě mají tu makrelu. Zašli. Začali objednávkou makrely a co k ní? Kafe. Slepě doufali, že jim donesou i sklenku vody, kterou nosili jiným, ale ne. Jana se nedala, o vodu požádala. Číšník byl evidentně nenaladěný a vztekle hodil hlavou. Vodu přinesl. Jiní už jedli, ryby vypadaly pěkně, jen na ně asi zapomněli. Mezitím přišel pár, který mezi sebou mluvil anglicky. Chtěli presso. Číšník se lámal v pase. Najednou nebyl žádný problém v době obědů servírovat jen kafe. Přinesl ho coby dup a ještě s pěknou orosenou sklenicí minerálky a sušenkou.
Konečně dorazila makrela. Asi trvalo dlouho vybrat tu nejmenší, nejspíš taky došla obloha a o vodě na ruce, nebo obloze a citronu, kterou ostatní dostali automaticky, se jim mohlo jen zdát.
Výlet
Další den se vydali na výlet. Kousek na sever od jejich letoviska byla vyhlášená vyhlídka na pobřeží. Co čert nechtěl, všechna parkovací místa obsazená. Chtěli se zdržet tak pět nebo snad deset minut a dali auto k jakémusi stavení, které ani nevypadalo, že je obývané. Jen co vystoupili, rozehnal se na ně z domu děda. Něco křičel a mával smetákem. Marně se snažili vysvětlit, že nejdou na pláž, že se nezdrží dlouho, jen pár minut. Chlap popadl kovovou tyč. Nasedli raději do auta a pryč.
Už toho měli celkem dost, vyjeli trochu od pobřeží do hor. V první malé vesničce byl u silnice stánek s ovocem, medem a likéry. Starý pán se na ně z dáli usmíval. Usmívali se také, ale nezastavili. Ve zpětných zrcátcích viděli, jak starý pán kopl do bedny s ovocem. Už se rozhodně neusmíval. Měl vztek, že nezastavili a neudělali kšeft.
Janě se chtělo plakat. Kam se poděla chorvatská pohostinnost?
Výhledy od malého kostelíku stály za to. Krásné a romantické pobřeží mělo své kouzlo. Tak to tam mívali rádi. Cítili se tam snad i trochu jako doma. Vzpomínali, jak jezdívali vždy na stejné místo, ke starému pánovi. Byl tak laskavý. Občas je pohostil, oni mu přivezli nějaké dárečky, ze kterých měl upřímnou radost. Po smrti jeho potomci starý dům zmodernizovali a udělali v něm apartmány pro movité hosty.
Večeře, tak trochu slavnostní a s romantickým výhledem.
Ten večer vybrala restauraci Jana. Líbila se jí. Byla pěkně barevně laděná a krásný výhled sliboval nezapomenutelné zážitky z pozorování západu slunce. Karel si vzal košili a Jana sváteční šaty. Přemýšleli, co si dají. Mořské plody? Nebo černé rizoto? Usadili se ke stolu. Čas plynul, číšník vidět nebyl. Posléze se objevil a pohodlně se usadil ke stolku s jakýmsi známým. Cosi řešili. Janu a jejího muže asi neviděl. Po chvíli přišli další hosté. Číšník se zdvihl a běžel k jejich stolu. Jana s manželem jako by byla neviditelná. Tak seděli ještě asi půl hodiny, kochali se alespoň krásným výhledem na zapadající slunce a odešli. Obsluha prostě za celou dobu nepřišla, ani okem o ně nezavadila. Snad jako by tam ani nikdy neseděli.
Poslední večer. Ten výsměch, to pohrdání… Stačilo. Už nikdy více.
Poslední den jim bylo celkem jasné, že je to poslední den navždy. Nemluvili spolu o tom, ale cítili to oba stejně i beze slov. Stačila gesta, výraz v obličeji…Zabalili si, postupně nosili kufry do auta, Karel už mohl na noc zaparkovat auto u domu. Už neměli ani snahu jít na nějakou slavnostní poslední večeři. V supermarketu koupili pljeskavice a čevapčiči, Jana je opekla na pánvi a k tomu udělala letní chorvatský salát z brambor. Na rozloučenou.
Rozhodně nešlo o to, že v restauraci to bylo drahé. To ne. Jana s vysokými cenami počítala, o zdražování dobře věděli. Počítali s tím, že když si půjdou někam sednout, tak dost zaplatí. Peníze měli, škudlit nijak nechtěli. Jenže čekali vstřícný přístup a služby, které budou té ceně odpovídat. Místo toho cítili, že jsou hosty nevítanými a podřadnými.
A jak tak seděli na té maličké verandě, která bezprostředně sousedila s ulicí, jak tak v duchu přemýšleli o té podivné chorvatské dovolené, tak slyšeli: „Hele, Čéská republika…čéška…. Hahahaá …“. Měli na rámečku státní poznávací značky hrdě napsáno, že se jedná o Českou republiku. Pak padala nějaká chorvatská slova a po nich smích. Ne, to nebyl smích, to byl výsměch. Jana se zdvihla, naklonila se, aby měla lepší výhled. Čtyři ženské, pěkně oblečené. Jedna pronesla nějakou hlášku a ostatní se mohly potrhat smíchy. Určitě jim nešlo o auto jako takové. Byla to Oktávka, celkem nová a zachovalá, na chorvatské poměry opravdu dobrá, ale nebyl to zase nějaký vůz, který by musel budit rozruch a závist. Celou akci opravdu vyvolal řádek na rámečku espézetky, kde byla uvedena Česká republika. Když se odebraly k odchodu, jedna se ještě otočila a na auto plivla. Smály se ještě cestou. Ten smích, ten výsměch, to pohrdání se neslo do okolí společně s větrem. Janě se z oka vyvalila slza. Bylo jí to líto, tak líto! Sotva klesla do křesílka. Plakala.
Konec snů, konec jedné iluze.
Když odjížděli, tak se smutně ohlížela za mořem, než zmizelo z dohledu. Ostatně stejně jako vždy. Jenže jindy jí bylo líto, že odjíždějí a přála si, aby se mohli příště zase vrátit. Letos cítila, že se ohlíží naposledy. Že PŘÍŠTĚ se už konat nebude.
Karel byl strohej jako vždycky. Neblbni. Za rok prostě vyrazíme jinam!
Stejně jí to bylo líto. Tolik peněz, tolik snů. Peníze v háji a sny se nekonaly.
Zdroj:
Jana, milovnice Chorvatska. Vlastní zkušenost.
