Článek
Manželova velikost džínů prostě není úplně tak konfekční. Je vysoký, celkem statný, má silná stehna a hezky tvarovaný zadek, za který by se ženská rozhodně nemusela stydět. Jenže sehnat džíny na tuto postavu je doslova hororovým zážitkem. Triko, mikinu, bundu, nebo cokoliv na horní polovinu těla dokážu koupit přes internet, ale kalhoty ne. Tedy snad kromě nějakých bermud, které se volně plácají kolem stehen a v pase se utáhnou tkanicí. Ale džíny? To je prostě nemožné.
Manžel nenávidí obíhání obchodů a já mu ty zpropadené kaloty bez vyzkoušení koupit prostě nemůžu. A v pondělí mi hlásil, že má kalhoty prodřené. Hledat náhradní je zbytečné. Džíny došly. Minulé prodřel asi před měsícem a od té doby jsem ho do obchodu nedotáhla. Tak musíme vyrazit na nákup v úterý. Jenže to nemůže, bude dlouho v práci. Tak ve středu. Jsme domluveni. Jenže i ve středu je dlouho v práci, ve čtvrtek jakbysmet. A jedna nohavice už visí ze zadní části jen na vnějším švu, druhá na tom není o moc lépe. Raději si nepředstavuji, jak v tomto stavu přečkal celý pracovní den a běhal s napůl holým zadkem.
Takže konečně v pátek začneme objíždět obchody. Začínáme v Takku, pokračujeme přes KIK, New Yorker a další z nabídky místních obchodních řetězců. Všude mají modely jen pro hubeňoury, nebo zase druhý extrém na absolutní obézy. Také jsou tu ještě džíny plné děr, nebo kapes, ale obyčejné klasické rifle nikde. O víkendu jsme mimo, nákup je nutné vyřešit prostě dnes.
Propadám skepsi. Budeš muset jít v teplákách. Jenže všechny tepláky jsou na chatě, tak snad jedině v kraťasech. Jsem zpocená, nebaví mne to a mám hlad. Jenže manželovi už teče do bot, a jak nerad oblézá obchody, tak ví, že nyní musí. Do práce už v pondělí nemůže přijít s utrženou nohavicí. Budou tam šéfové, čeká ho důležitý den. Natož v úterý. To bude jako jeden z inženýrů na slavnostní kolaudaci D4, co by na to řekl Fiala, kdyby tam byl manžel s jednou nohavicí a druhá mu visela jen na švu.
Takže jedeme k Vietnamcům. Hned v prvním obchodě, který jsem vytipovala, se k nám žene česká prodavačka. Prý jestli může pomoci. Může. Je nám třeba nějaké džíny na manžela, docela obyčejné, normální, které by mu prostě tak trochu padly. Ukáže prstem na obrovské hromady riflí. Jsou pěkně polepené malými zářivými samolepkami s velikostí. Je to super, nemusíme každé kalhoty zkoumat a tak jen „listujeme“ těmi hromadami. Začínáme velikostí 40. Ne, malé. 42 ne, malé. 44 ne, velké. Svlékám bundu, je mi na omdlení. Hledáme dál a manžel zkouší. Číslo 43. To je ono, jenže zase nesedí střihem. Svlékám svetr, hledáme číslo 43. „Tyhle mne táhnou.“ Beru jiné. Manžel vyjde z kabinky a zkouší dřep. „Ne, ty mi lezou dolů ze zadku.“ Beru další. Opět vychází ven z kabinky a já se směju. „Visí to na tobě jako pytel.“ Ještě zbývají tři hromady. Číslo 43 se stalo magickým, bohužel je celkem ojedinělé. A teď tyhle černé. Jo, černé sedí, nedělají žádný pytel, netáhnou, nelezou dolů ze zadnice. Šup s nimi do košíku. A jedeme dál po našem magickém čísle 43. Stejné jako ty první, ale modré provedení. Také super. Nakonec jsme vylovili ještě třetí, které seděly a vzaly jsme je také.
Oblékám svetr, bundu a jdeme ke kase. Dostavuje se neskutečný pocit štěstí a euforie. Prodavačka se usmívá, platíme a hned za námi zamyká. Měli jsme štěstí. Kolaudační ostuda je zažehnána a s džíny je nejméně na půl roku vystaráno.
