Článek
Lence je 43 let, podniká, bydlí ve vlastním domku v anglickém Birminghamu a má čtyři děti. Do výměny je přihlásil otec rodiny, moc se mu nelíbí, jak se holky chovají k mamince, její holky by jí měly více pomáhat.
Věra farmaří a rodinu jako by tvořily dva tábory. Ten mužský a ženský. Táta přeje synovi, dělají spolu motokros a chlapec má od táty vše, což vnímá silně s nevolí desetiletá Rozárka. Tu ovšem výrazně preferuje maminka. Devětačtyřicetiletá Věra se těší, že vypadne z farmy, je stále jen v jednom prostředí, pořád pracuje a nemá žádný volný čas.
Anglický domeček je maličký, ale je tam hodně malinkých pokojíčků, každý má své soukromí. Věra ve skříni objeví dětské školní uniformy a ocení je jako dobrý nápad. Její pubertální děti stále vymýšlí co do školy na sebe, tato starost by odpadla. V Anglii jede rodina přesně podle rozpisu. Vše má svůj řád a každý den je nabitý. I sobota jede podle přesného plánu. Každý den a každá chvíle. Kdy a kam které dítě dopravit, které samo odjíždí a kdy se vrací, které děti odkud vyzdvihnout a kam je přepravit. Harmonogram visí na lednici, vše je odměřeno na minuty, neexistuje zpoždění. Věra má už natrénovanou cestu do školky s malým Brianem. Hlavně nesmí přijít pozdě, za pozdní příchod jsou v Anglii pokuty. I batole musí mít uniformu. Na rozdíl od naší školky v té anglické děti nejedí ani nespí, takže si je rodiče vyzvedávají hladové a přetažené z nevyspání. Na uniformy je kladen veliký důraz, musí být naprosto čisté a bezvadně vyžehlené. Přesto se najde čas i na nějaký ten výlet nebo procházku. Jenže rodina se dostala do časového skluzu a nezbyl čas na přípravu večeře, bylo třeba věnovat se už přípravě do školy a uniformám a jídlo přinesla hlava rodiny z fastfoodu. Vytáhl z černého sáčku papír, ve kterém byl fish and chips a kebab, všechno zamotané do obyčejného papíru, který rozložil volně na stůl, a mohlo se začít hodovat. Ano, je to fičák a málokdo si umí představit, že jede den za dnem jako stroj. Tato rodina je tak zvyklá. Šlape jako hodinky, které se nezpožďují a nezastavují. Do prací se zapojují i tři dívky, o kterých tatínek tvrdil, že mámě dostatečně nepomáhají. Samy dělají palačinky a Věra má dokonce větší pohodu než doma.
Lenka na statku nevěří svým očím. Dozví se, že Rozárka kouří, její rodiče byli pozváni na kobereček do školy. Jenže Rozárka je úplně v klidu, tátovi vmete do očí, že on kouří taky, vykouří každý den určitě jednu krabičku a možná i víc, tak co by nekouřila ona, asi to od něj chytla. A máma odjela, tak jí prý má hlídat táta. Je ledově klidná, ví, že žádné hlídání nebude, táta maká od rána do večera v hospodě, nebo se věnuje spolu se synem motokrosu. V sobotu na náhradní matku vyrukuje s požadavkem na novou bundu a boty. Boty se rozbily a zimní bundu nemá. Požadavek vznesen a slečinka si odešla lepit umělé nehty. Nechce se tomu věřit, ale té holčičce je opravdu deset! Na kameru se svěří, že s tátou se moc nebaví, moc se mu nesvěřuje, přiznává, že táta kupuje hodně věcí Štěpánovi, hádá, kolik to asi mohlo stát a cítí se ukřivděná, že táta jí nic nekoupil. Chodí tedy za tátou jen pro peníze. A táta přiznává, že se k němu dcerka chová hrozně, cítí se pro ni jen jako chodící peněženka. Takže povolí koupit boty do dvou tisíc, vytáhne raději tři, ale Rozárka připomene ještě bundu, tak přidá litr. Tatínek dělá také slečně taxikáře. Děti mají za absolvování natáčení výměny slíbenou odměnu 25 tisíc. Aby doma přiložily ruku k dílu, dostávají tučné kapesné.
V Anglii vidíme, jak vše klape. Na minutu přesně přijíždí paní v autě, odváží starší holky do školy, na minutu přesně přijíždí autobus, Věra odváží malého do školky. K předání a vyzdvihnutí potřebuje znát heslo. Má tam vše řád, děti se nemohou po ulicích pohybovat samy, ze školy musí rovnou domů. Žádné potulování venku.
To Róza se courá po venku s kamarádkami ráda a pořád. Chodit ven prostě chce a bude, i kdyby jí to zakázali. Po změně režimu Lenka navrhla, aby si táta s dcerou udělali společné odpoledne. Kupodivu se plán oběma líbil a vyrazili do kina a na večeři. Užili si to, ale Róza už zase vystrkuje růžky. Co růžky, přímo rohy. Jde ven a jde, ne, dohoda byla jiná, měla doma něco udělat a pak počkat na tátu, až přijede a odveze ji, jenže Róza točí evidentně tátou a celou rodinou, náhradní máma s ní nic nezmůže, holka na ní řve, pošle ji kamsi a dochází. Bez otočení ječí, že jí to nezajímá, táta jí to dovolil a nic ji nezastaví. Je rozzuřená, vzteklá a jde na autobus.
V Birminghamu se Věra omluvila z dopoledních povinností a vyrazila prozkoumat centrum města. Toužila vidět hlavně dílo Kaplického, obchodní dům Selfridges. Konala se i romantická večerní procházka do centra ve dvou nebo návštěva mše i s dětmi. Věra vidí propastný rozdíl. Rodina v Anglii drží více při sobě jako celek. To u ní doma nefunguje.
A poslední den je Rozárie opět v sedle. Zase zamávala s tátou. Někam ji pustil, ale ona se nevrátila, jak měla, spala někde u kamarádky a vypnula si telefon. Ne, vinu necítí, to ona je ta v právu, naštvaná a útočí na otce. Absolutně neuznává žádnou autoritu, je neskutečně drzá, ale ještě se uráží.
Při posezení u osmi očí se dozvíme, že podle mámy potřebuje speciální přístup. Na přímý dotaz, jestli se jí Věra bojí, tak Věra váhá, přemýšlí, asi ne, nebojí, ale nemá ráda ty scény a raději ji nechává v klidu.
Ne, máma se jí prostě bojí. Holka jí už nyní přerostla přes hlavu, ale co bude Rozárka vyvádět za pět, šest let? Už to, co předvádí ve svých deseti je naprosto šokující a těžko uvěřitelné.
