Článek
Svého pejska šla toho 23. prosince 1979 na kraj Bělského lesa v Ostravě-Zábřehu vyvenčit mladá studentka. Nebylo to příjemné venčení. Slečna s jezevčíkem narazila na mrtvou ženu.
Hezky oblečená mladá mrtvá žena. Ivanka Pišová.
Po nahlášení hrůzného nálezu se ihned rozjelo obsáhlé vyšetřování. Spis se začal plnit precizním popisem charakteru lesa i těla mrtvé ženy. Přivolaný lékař okamžitě a jednoznačně určil smrt. Mladé paní už nešlo pomoci. Pod ní byla kaluž krve, kalhotky měla špatně natažené. Po vysvlečení byla zjištěna bodná rána pod pravou lopatkou. Žena podle všeho nebyla napadena v místě nálezu, ale o kus dále, kde se nalezl klobouk, rukavice, deštník a kabelka. Kabelka mimo jiné obsahovala občanku i peněženku se 600 Kčs. Třicetiletá paní Ivanka Pišková, učitelka mateřské školy měla na rukou prsteny a hodinky. O loupežnou vraždu evidentně nešlo.
Po svém krutém napadení se ještě snažila přiblížit do osídlené části. Nejspíš se plazila po loktech a kolenou. Smrt nastala přibližně okolo šesté ráno.
Kriminalisté na místě strávili celý den. Až potom se vydali do bytu zavražděné. Zastihli tam jejího rozespalého manžela. Byli opatrní, nechtěli jít hned s pravou ven, vždyť i on mohl být vrah.
Její muž vůbec nevěřil, že by se jí v Bělském lese mohlo něco stát. Ona z něj měla hrůzu. Bála se přes něj jít i v jeho doprovodu za šera v létě. Vůbec nevěřil, že by tam sama mohla v noci vkročit. A líčil poslední společné chvíle.
Běžná přátelská návštěva.
Pro přiblížení té doby, doby konce 70. let, je dobré uvést mladší čtenáře do určité představy.
Tehdy se lidé hojně navštěvovali, návštěvy známých a přátel byly prakticky na denním pořádku. Kamarádi, sousedé, známí se sešli v některé domácnosti, popili, popovídali, někdy zatančili nebo se pohádali. Třeba i společně koukali na televizi, kterou každý v té době třeba ani neměl. Pilo se víno, rum, vodka, slivovice a chodilo se se džbánkem pro pivo do hospody. Na stole ležel tác s domácími chlebíčky. A nějak tak to probíhalo na předvánoční návštěvě i tehdy osudného večera roku 1979.
22. prosince zamířili manželé Pišovi k přátelům do Ostravy-Hrabůvky. Sešly se tam nakonec tři manželské páry. Pili vodku. Paní Pišová vypila podle manžela asi pět půldecových štamprlí, on osm. Nebyla plačtivá, ani nijak bujará, nepřišla mu nijak opilá. V půl druhé chtěla odejít domů, jenže než se její muž rozhoupal, byla pryč. Ještě za ní šel jeden z hostů sešlosti, ale Ivanku nikde nenalezl a vrátil se.
Všichni si mysleli, že svoje rozhodnutí přehodnotí, zalekne se té daleké cesty a vrátí se.
Její manžel za ní vyrazil později, také ji nikde neviděl, ale byl dost opilý a myslel si, že šla určitě přespat ke svým nebo jeho rodičům. To by neměla až tak daleko. Nikam se mu chodit ani nechtělo, tak se vrátil domů k hostitelům, kde přespal do rána.
Výpovědi ostatních účastníků předvánoční sešlosti.
Chtěla odejít, nevypadala opilá, ale postavila si hlavu, že půjde, o odchodu mluvila už dost dlouho, ale pak si nasadila klobouk a řekla: „Děti ahoj, mějte se hezky, já už jdu.“
Jenže její manžel nešel. Pobízeli ho, aby za ní šel, že už sjela výtahem. Ne, nešel. Jeho žena byla jinak taková tichá, ale když se napila, byla prý tvrdohlavá. Snad jim všem chtěla dokázat, že je soběstačná. Že si dokáže sama poradit, že se obejde bez manžela, projde tím lesem, který jí naháněl takovou hrůzu. Posilněná alkoholem vyrazila.
Dvě verze vyšetřování.
Byly stanoveny dvě verze dvě verze vyšetřování. První bylo usmrcení sexuálně motivované, druhou možností byla pomsta některého z účastníků večírku za její náhlý odchod. Druhá verze rychle padla. Alibi všech zúčastněných bylo neprůlomné.
Bělský les. Ráj exhibicionistů.
Vykřičené místo Ostravy. Bělský les. Ráj exhibicionistů. Zahajovali svoji sezónu pravidelně 8.3 na MDŽ. A najednou byl ten ráj plný kriminalistů. Sami exhibicionisté jim nabízeli svoji pomoc a slibovali hory doly, jen aby už opustili jejich teritorium.
Podle pouček platných v té době, exbicionismus neobsahoval sklony k násilí. Prostě takové ty řeči, že na ně platí jen zadupání nebo výsměch a oni rázem utečou. Jenže ono to nemusí být až tak jednoduché a u někoho se může jeho úchylka vyvíjet a gradovat.
Vyšetřování vraždy třicetileté učitelky mateřské školy se vleklo už druhý měsíc a odpovědní dali hlavy dohromady. Nějak jim fakta neseděla a začali uvažovat o motivu pomsty. Ne pomsty za její předčasný odchod z návštěvy, kterého by se dopustil někdo ze zbylých slavičů. Jiné pomsty. Ne každý exhibicionista byl jen takový nešťastný obnažovač, který se snažil vyděsit svým vytaseným přirozením procházející ženu. Začali se zabývat případy, kdy nešlo jen o pouhé exhibicionistické představení, ale kdy se pachatel odvážil více. Osahával oběť, pronásledoval ji nebo jí nabízel soulož. V inkriminovaném roce jich bylo více. Vyhrožovali, zastrašovali. Lezli za ženami až do výtahu jejich domu. Vyžadovali od nich různé sexuální praktiky.
Práce v terénu přinesla své plody. Objevila se zde taková náhoda. Přes les chodila i jistá Gabriela Havlásková. I ona měla své zkušenosti s dotěrným mladíčkem. Jenže to byla žena činu a jen tak si na ni nepřišel. Spíš vyhrožovala ona jemu, když ji začal obtěžovat, předváděla jak už si volá posily, které ho brzy dopadnou, když ho náhodně potkala, tak se mu vysmívala a zostouzela ho na veřejnosti, kde se zrovna choval naprosto běžně. Byla starší než zavražděná Pišová, ale podoba tam byla.
A to právě mohl být ten pachatel, který měl částečně jako motiv mstu. Mstu za výsměch a pohrdání. Mohl se jen splést. Podobné si obě byly.
Podezřelý Stanislav Bednarz.
Ten podezřelý se jmenoval Stanislav Bednarz. Narodil se v roce 1958 a dělal posunovače.
Matčině kamarádce přišel slaboduchý, ale věděla, že ho máma má ráda. Vysloveně řekla, že ho viděla jako hrubého a vulgárního mladíka, který nepřišel po výplatě třeba tři dny domů a máma ho musela živit. U Bednarzů byla i 22.12.1979, jeho matka pekla cukroví, ale mladý doma nebyl. Paní Bednarzová, ale v té době už tvrdila, že Stáňa doma byl, navíc se odkazovala na svědectví své kamarádky. Ta to ovšem kategoricky popřela.
Sotva prošel základku, nosil dvojky z chování, jednou propadl a kamarády neměl. Naopak ho všichni nenáviděli. Snažil se vyučit, ale vyhodili ho. Nastoupil do práce, ale ani tam si nenašel spřízněnou duši. Z práce ho chodívala vyzvednout jeho máma. Prý se bál, že ho chlapi seřežou. Denně se opíjel.
Posudek později popřel, že by u něj šlo o duševní poruchu. Byl to člověk se sexuální poruchou sadismu, sexuální agresivity a exhibicionismu.
Taková nešťastná událost.
Opravdu si ji spletl. Přišlo mu, že je to přesně ta, která se mu vysmívá a ponižuje ho, i když nic nedělá. A teď šla přes les. Zaútočil. Utíkala do lesa. Dostihl ji a poznal svůj omyl. Tahle žena byla mladší než ta, po které šel.
Měl u sebe nůž a bodl ji. Padla obličejem dolů, on je přetočil a začal osahávat. Prý byl celý vykulený, přesto sebral nějaký klacek, který zrovna nahmátl a vrazil ho do ní. Pak klacek odhodil a zašlápl do země. Nechal se slyšet, že je to taková nešťastná událost.
Pachatel si po vyčerpávajícím činu šel doma zdřímnout a zaspal do práce. Nebylo to zdaleka poprvé. Jeho pozdních příchodů, aneb neomluvených hodin, bylo jen za leden 1980 šest.
Nůž, kterým se krájí ovoce, maso, zelenina a občas i vraždí.
Matka napřed poskytla synovi falešné alibi, později odmítla vypovídat. Nůž, který policie z domu odnášela, se snažila bránit. Prý to byl jediný nůž v domácnosti, kterým ona a její syn doma krájeli. Za jeho střenkou byla prokázaná krev patřící oběti.
Lhostejnost, bezohlednost…fenomén dnešní doby?
V dnešní době často starší generací rezonuje názor, že dříve k sobě byli lidé ohleduplnější, byli celkově všímavější a rozhodně nebyli tak lhostejní ke druhým. Jenže tento téměř padesát let starý případ hovoří o něčem jiném. Nebo to byla snad jen výjimka té doby Ivanka mohla žít. Po útoku byla ještě živá a v touze zachránit si život se potácela, pak snad lezla a plazila se z posledních chvil dostat do míst, kde doufala, že ji někdo zachrání. Byla to trasa, kterou ráno spěchalo do práce dost lidí. A lidé chodili okolo, dobře ji viděli, ale v jejich očích to byla jen opilá žena v hezkém oblečení. Sami vzteklí z toho, že musí ráno do dělnické rachoty, tu umírající ženu ještě napomínali slovy, že když se mohla takhle napít, měla by se umět i postavit. Jiní se prý báli léčky, ten les sami vnímali jako nebezpečný a ničemu už nevěřili. Ona už nemohla moc mluvit. Upínala se k těm bezcitným procházejícím s poslední nadějí. A že jich prošla celá řada, nikoho nenapadlo zastavit, přijít k ní blíž a zjistit co se přihodilo. Šlapali dál k vrátnici podniku, aby si bezstarostně odpíchli šichtu a neměli popotahovačky za pozdní příchod.
Smrt nastala až později v důsledku vykrvácení. Nikdo se neslitoval, nikdo nepomohl. Nikdo ji nezachránil.
23 let natvrdo. Trest, jak se patří.
Soud počátkem roku 1981 uložil mladému vrahovi trest 23 let. Stanislav v té době už za mřížemi pobýval za výtržnictví a omezování osobní svobody. Nyní měl jít ještě ke všemu na dva roky do režimu zostřené izolace.
Výše trestu ho zaskočila a rychle se spolu se svojí matkou odvolal. Délka trestu ze nezměnila, pouze zostřená izolace byla zkrácena na 8 měsíců.
Ačkoliv se snažil různými vyvolanými soudními tahanicemi rozsah trestu nějakým způsobem zmírnit, nebylo mu to nic platné. Kriminál si vychutnal až do posledních dní. Na svobodu vyšel 17.12.2003
Zdroj:
Šulc, Viktorín. Panoptikum sexuálních vražd 1. Když vzlétne děs a nevíra. Epocha 2013, ISBN 978-80-7425-182-5
