Článek
Starší pamětníci si určitě vybaví nějakou tu frontu, kterou museli absolvovat. Třeba tu pověstnou na banány. Banány bez fronty nebyly nikde. Kdo chtěl dětem dopřát toto exotické ovoce. Prostě musel vystát frontu. Dnes se banány povalují na pultech v akčních cenách a vyjdou většinou ještě levněji než jablka. Nikoho by nenapadlo na ně stát frontu. Nebo taková játra. Játra se jako zdroj železa doporučovala dětem a nemocným, jenže byla nedostatková. Když do masny přece jen játra přišla, vznikla okamžitě fronta, a když už bylo zřejmé, že játra brzy končí, tak se ve frontě přiostřovalo: „Paní, tady jste nestála, vy jste byla až za mnou!“ „Ale vždyť vy jste odešla.“ „Prosím vás, já šla jen kouknout, jestli mají buřty, myslíte, že bych odešla z fronty na játra? Běžte za mě!“ „Já mám doma malé dítě, neměla jste odcházet. Teď už nikam nejdu!“ „A já mám zase nemocnýho manžela! Taky játra potřebuje!“ Dnes víme, že játra kromě železa nesou také množství škodlivých látek a stala se druhořadou potravinou. Vystála jsem i frontu na koberec. Člověk si jde jen tak po ulici a najednou před Koberci fronta. Je to jasné. Dovezli zboží. Zařadí se do fronty, partnera pošle mezitím sehnat peníze a stojí. Fičí vichr, chumelí a mrzne až praští, ale vytrvá. Na konci fronty ho čeká výběr. Kovral nebo jekor. Hnědý s kytkami nebo snad zelený? Bere hnědé kytky a je šťastný. To byly takzvané malé fronty, pak byly ovšem ty velké, třeba celonoční. Tam šlo už o velké věci. Třeba pračku. Dnes samozřejmost. Vybere se jakákoliv z pohodlí domova. Jenže tehdy byla automatická pračka holý zázrak. Byla nehorázně drahá a měl ji málokdo. Většina prala na nějaké té poloautomatické značky Romo. Nebo třeba koupit auto. Muselo se na něj poctivě šetřit a vyšlo skoro stejně draho jako dům. Jenže rodina chtěla jezdit na výlety nebo třeba na chatu, nebo snad až do NDR k moři. Vystát frontu na auto byla prostě nezbytnost.
Máme všechno, nač si pomyslíme. Všeho jsou plné obchody. Křižujeme markety a nakládáme plné vozíky potravin, pračku, která se nám po třech letech rozbila, vyhodíme a koupíme novou, opravář se už nevolá. Oběhneme pár autosalónů či autobazarů a vybereme si auto přesně, jaké chceme a máme ho hned. Máme všechno, nač jen pomyslíme a přece jen se řadíme do front, abychom tam mrzli a pak se ještě vynervíme a zhádáme v prodejně. Jak je to možné? Co nás k tomu nutí? Ti, kteří jsou dnes ochotni přijít uprostřed mrazivé noci před obchod se slevami a čekat pět hodin na jeho otevření, jsou nejspíš nemocní. Nejspíš je postihl syndrom FOMO. Je to strach a úzkost, že propásneme nějakou výhodnou nabídku. Může se vázat na moderní technologie, kde můžeme trpět tím, že zatímco jsme třeba v práci nebo na slavnostní večeři, uniká nám něco na sociálních sítích. Že jsme mohli být jinde na lepším místě, kde by bylo třeba více zábavy, nebo jsme propásli nějakou nabídku, která se už nebude opakovat. A lidé už nyní slyší na slevy a akce. Milují je a najednou je média začnou masírovat reklamou, která představuje plný obchod slev. Všechno tak neskutečně zlevněné o desítky procent. Pily, sekačky, brusky, oblečení, hračky. Duše zaplesá a syndrom si zaúřaduje. To musím mít, tam musím být, to si nesmím nechat utéct. Jenže musím přijít první, už by se na mě nemuselo dostat. Outlet Lidlu ve Štěrboholech může vyprávět. V době otevření už stála fronta přes celé parkoviště. A následně vypukl boj u regálů. Lidé jako smyslů zbavení brali všechno, co jim pod ruku padlo. Klidně více kusů a třeba aniž by to potřebovali. Ale mozek jim říkal. To je příležitost. Tu brusku tam nesmíš nechat. Je zlevněná o 70 %, to si nesmíš nechat ujít.
Ano, máme všechno a zřejmě jsme se z toho už tak trochu zbláznili. Jak jinak si vysvětlit, že dobrovolně strávíme pět hodin v mrazu na parkovišti před prodejnou, následně vyhodíme deset tisíc za zboží, které jsme ani nepotřebovali a ještě máme strašnou radost z toho, že jsme vlastně dvacet tisíc ušetřili.
Zdroj:
