Článek
Obslužný pult v supermarketu
Stoupnete si do fronty a čekáte. Jste první na řadě, ale prodavačka nikde. Čekáte dlouho a nic. Rozhodnete si tedy napřed vybrat pečivo a mléčné výrobky. Prodavačka už je na místě a obsluhuje zákaznici. Vracíte se do fronty. Jediná zákaznice, která se zde vyskytla, už odchází. Ale co to, odchází i prodavačka. Nezbývá než čekat, než opět po nějaké době vykoukne ze svého zázemí a zjistí, že jí u pultu někdo stepuje.
Nekonečná fronta zákazníků. Obsluhuje jedna prodavačka. Je nesmírně pomalá. Náhle ze zázemí vyjdou další tři pracovnice. Vyprávějí si víkendové zážitky. Už se těšíte, až se také ujmou práce za pultem a fronta se konečně pohne. Jenže ony se rozprchnou po prodejně. Obsluhuje dále jen původní šnek.
Před vámi jedna zákaznice. Bere párky, salám a šunku. Šunku je třeba dokrájet, prodavačka bere novou štangli a zakládá do kráječe. Normální prodavačka by v té pauze obsloužila vás, ale ne tato. Ta celou dobu než se dokrájí šunka, uklízí pult, otírá váhu, přerovnává zboží, po té odchází dozadu a přináší další šišky salámů. Zákaznice před vámi je konečně obsloužena. Jenže nyní je nejdůležitější nakrájet ještě dva další druhy salámů. Stojíte, podupáváte a rentgenujete prodavačku. Je naprosto klidná. Jste pro ni vzduch. Loupe si salámy, krájí, přerovnává. Konečně se její podmouklý obličej obrací na vás. Chcete jen deset deka paštiky v kuse. Práce na pár vteřin. U pultu stráveno přes deset minut.
Ignorantská prodavačka zde není. Buď ji už vyhodili, nebo má volno. Je tu její stará kolébavá kolegyně. Chcete anglickou slaninu. „Prosím, tady z té hromádky deset deka.“ Prodavačka popadne vidlici a jedním tahem napíchne téměř celý štoček. Celé to musí vážit nejméně třikrát tolik, kolik chcete. Na váhu začne házet plátky, jenže ty pěkné, které jste si vybrali, pochopitelně zůstanou napíchnuté na vidlici a opět s nimi zakrývá štůček plátků tučných. „To ne, prosím, chtěla bych ty seshora, ty libovější.“ Dostala vztek. Smete navážené stranou a píchne tam konečně 10 deka seshora. Jdete na samokasu, projedete anglickou a nestačíte se divit. Ta čarodějnice vám tam namačkala místo anglické v akci za 19,90, nějaký dvakrát tak drahý salám. Nejít na samokasu, člověk by si toho možná ani nevšiml.
Obslužný pult v supermarketu je utrpení, možná si říkáte, že je lepší se mu vyhnout. Je. Jenže chodím nakupovat mamince, je to jediný krám široko daleko a ona si vybírá podle letáku. Sama už do prodejny nedojde. Takže musím vydržet.
Masna soukromého majitele.
Druhý extrém je masna poblíž mého bydliště. Masna plná masa, uzenin, sýrů, salátů, delikates a prodavaček, ale bez zákazníků. Proč?
Vcházím poprvé do prodejny, chci „zmapovat terén“, nezávazně si prohlédnout nabídku. Za pultem stojí dvě prodavačky. Blížím se k pultu, ještě ani nezaostřím na nabízené produkty, už jsem tázána, co si dám. Odpovídám po pravdě. Přišla jsem se podívat na nabídku, jsou zde noví, abych měla představu. Prodavačky jsou nervózní, popochází, propichují mne očima, zatímco zkoumám nabídku. Vše je podstatně dražší než v jakémkoliv marketu. Salámy, sýry i maso. Lákají mě teplé výseče pizzy nebo teplé grilované kuře, ale jsem po jídle, tak vím, kam mohu přijít příště. Chci prodavačkám udělat radost, kupuji nějaký salám.
Po několika měsících mě před masnou zaujme nabídka. Dnes čerstvá zvěřina. Kančí, srnčí, jelení. Vcházím a opět jsou prodavačky v převaze. Jako jediná zákaznice jsem vyzvána k objednávce ještě, než dorazím k pultu. „Zaujala mne nabídka zvěřiny…“ Nestíhám doříct, prodavačka se otáčí na kramfleku a někam mizí. Nevím, co to znamená, ale mám alespoň chvíli prohlédnout si nabídku. Přichází a táhne obrovskou přepravku vakuovaných kusů masa. Začne mi je předhazovat na pult: „Tady je jelení na guláš, kančí kýta….“ Jsem jako v transu a snažím se jí zastavit. „Ne, nezlobte se, dnes nechci nic brát. Jen jsem se chtěla zeptat, jak je maso porcované, jaké druhy jsou právě v nabídce a ráda bych vzala něco až příští týden na víkend, ale chtěla jsem se jen opravdu zeptat.“ Prodavačka se uráží, nahází maso zpět a odchází. Ucedí něco, že to nemůže vědět, jak to bude za týden. Další týden zvěřina už nebyla, ale objevila se akční cedule na vepřová kolena. S mojí smůlou měli poslední. Ale byl to úspěch, přesto byly prodavačky zklamané a snažily se vehementně nabízet a krásný bůček a zrovna dovezená jelita a tlačenku.
Párkrát procházím okolo masny, láká mě to vejít, ale když kouknu přes výlohu, nikdy ani jeden zákazník a nechci vybírat pod tlakem. Nejsem ta, která má přesně připravenou soupisku a vychrlí rovnou od vstupních dveří: Kilo kýty, půl kila jater, třicet deka šunkového a dvacet deka bramborového salátu. Jsem zákazník, který vybírá očima, pokud tedy zrovna neshání něco potřebného. Dovnitř si tedy netroufám ani vejít.
Sháním sádlo na škvaření. Jdu i do této masny. „Sádlo není. Co jiného to bude?“ „Já se podívám.“ Začínám postupovat podél dlouhého chladícího pultu a prodavačka z druhé strany mě špikuje očima a postupuje v mém tempu úkroky, jakoby tančila „Měla babka, čtyři jabka“. Prostě, aby byla vždy naproti mně a mohla sledovat, po čem koukám. Jsem zpocená až na zádech a rozhoduji se, zda koupit něco z milosti, nebo říct hrdě: „Nezlobte se, nic vlastně nepotřebuji. Já chtěla jen to sádlo.“
