Článek
Po maturitě jsem se dostala na vysokou školu. Bohužel, volba školy nebyla pro mne dobrá. Jako hodná holka jsem mámě odkývala její návrh a přihlásila se na školu podle jejího výběru. Za dva měsíce ve škole, jsem dostala osypky z předmětu politická ekonomie. Představa pěti let strávených učením těchto a dalších blábolů u mě vyvolala nepřekonatelný odpor a já zamířila na studijní oddělení, kde jsem s klidem prohlásila, že končím. Škola mne nebaví. No, koukali na mě jako u vytržení, do prvních zkoušek zbývaly ještě dva měsíce a já si s klidným srdcem chci ukončit školu jen tak, protože mne snad nebaví. V té době na vysokých školách nestudovalo zdaleka tolik studentů jako dnes, dostat se na vejšku byl značný úspěch, podávala se jen jedna přihláška a pokud student vypadl, tak nastoupil do práce, nehlásil se ke studiu na jiné škole v dalších letech, jako je to nyní běžné. Kašlala jsem na domluvy rodiny i pracovníků studijního oddělení a svoji šanci na studia, s mladickou lehkostí bytí, navždy zahodila. Byla pracovní povinnost a musela jsem nastoupit někam do zaměstnání. Kam jsem netušila, ale vzpomněla jsem si, že tatík mojí spolužačky šéfuje jednomu menšímu podniku. Slovo dalo slovo a já mohla za týden nastoupit. Nebyla jsem první, od září zde pracovaly už další dvě spolužačky.
Byla jsem zařazena do nepřetržitého provozu. Neuměla jsem nic a byla jsem páté kolo u vozu. Působila jsem jako podej, podrž, nahoď. Nikdo neměl v mé směně žádný zájem mi něco vysvětlit nebo mě naučit. Pracovali už zběhle a než aby mě k něčemu pustili, raději si vše obstarali sami, kdybych něco zkazila, byla by to hotová pohroma. Z nějakého mně neznámého důvodu byla po dvou měsících moje práce pátého kola u vozu v tomto provozu ukončena a byla jsem přeřazena „nahoru“. Obě spolužačky setrvávaly na pozicích skladnic a přípravářek v provozu dále, nevím, jestli jsem tedy byla „povýšena“ protože jsem na rozdíl od nich měla maturitu z oboru. Tehdy to bylo volitelné a jí si ji zvolila ke vzteku vyučujících těchto předmětů, jako jediná z celého silného ročníku. Mé kolegyně měly maturitu kromě základních předmětů z přírodopisu či dějepisu.
Byla jsem přidělena soudružce inženýrce Hubené. Jenže u soudružky nebyl pro mne volný stůl, byla jsem usazena k jiným dámám vyššího věku, které dělaly úplně jiné práce. Tam se stůl našel, stačilo z něj odvalit hromadu dokumentace, která se na něm léta povalovala. A já se chtěla pustit do práce. Šla jsem tedy za paní inženýrkou, jestli mi může přidělit nějaký úkol. V kanceláři ji nebylo prakticky vidět, čoudila jednu cigaretu za druhou. Přes závoj kouře jsem zahlédla, že je do něčeho silně zahloubaná, o něčem přemýšlí a vůbec o mně neví. Připomenula jsem se jí a zopakovala žádost o přidělení práce. „Teď na tebe nemám čas. Já za tebou pak přijdu.“ Takže jsem se odebrala ke svému stolu v kanceláři u dvou starších dam. Přerovnávala jsem si obsah šuplíků zděděného stolu, u kterého celá léta už nikdo neseděl, přeleštila plexisklovou desku a čekala, až za mnou přijde paní inženýrka. Nešla. Nešla ani po obědě, tak jsem vyrazila do skladu nafasovat nějaký blok, papíry a propisky, abych byla připravena na práci. Paní inženýrky jsem se nedočkala ani druhý den. S kolegyněmi byla v kanceláři nuda, pracovaly s nějakými dokumentacemi a jejich hovor se točil okolo rodiny, nebo vaření. Na vaření jsem se ale chytla, získala jsem pár receptů, které jsem si zapsala. Alespoň jsem využila blok. Čas se vlekl a já se šla občas projít po chodbě, nebo zašla dolů do provozu. Tam pracovaly mimo jiné i mladé dělnice, pracovaly v úkolu, takže jely jako fretky, ale měly každou hodinu pět minut pauzu. Vystřelily do kuřárny a klevetily. Bylo to takové příjemné rozptýlení. Třetí den jsem si myslela, že na mne paní inženýrka asi zapomněla a šla jsem opět za ní. Zamávala na mne od stolu, že přijde, a máváním naznačovala, abych se dala na ústup. Konečně přišla. Zadala mi nějaký úkol, vysvětlila mi ho sehnutá nad mým stolem asi během tří minut. Inu, nebylo to nic složitého a já se s chutí pustila do práce. Během pár hodin jsem měla hotovo, čímž jsem úplně odrovnala mé kancelářské spolusedící. Běžela jsem za vedoucí, těšila se, že mě pochválí. „Ty to už máš? No tak mi to polož tady.“ „A mohla bych udělat ještě něco?“ „Teď pro tebe nic nemám.“ A bylo to. Došla jsem si do trafiky a koupila si noviny. Rozložila je na svém stole a pustila se do luštění křížovek. Paní Marta nevěřícně zírala: „To přece nemůžeš takhle si tu rozložit noviny a luštit si křížovky.“ „Ale paní inženýrka pro mne teď nic nemá.“ Děla jsem bezelstně. „No ale to stejně nejde, co kdyby někdo přišel a viděl tě?“ Hrůza v očích té zkušené pracovnice dala znát, že to by byl opravdu malér. Složila jsem smutně noviny, strčila je do šuplíku a civěla do blba. „Prosím tě, dělej alespoň, že něco děláš.“ Ozvala se zase paní Marta. „A jak?“ Otázka hlupáka. “ Otevři si blok a vem si do ruky propisku.“ „Aha.“ Tak jsem tam seděla s propiskou v ruce a sledovala, jak běží čas. Vlastně se vleče. K mé radosti mi byly svěřeny opět nějaké úkoly. Už jsem s nimi chtěla radostně odběhnout a předat je paní vedoucí, ale paní Marta zasála. „Prosím tě, sedni si. Musíš si tu práci šetřit.“ Inu práce byla už hotová, tak jsem si ji ještě prošla jednou, jestli tam nemám náhodou chybu a po druhé. Šetřila jsem si práci celý den. Pak jsem ji odevzdala v naději, že dostanu jinou. Zatím pro mne nic není. Škoda. Opět jsem dělala, že dělám, tentokrát jsem si přinesla knížku a četla. Už jsem ale nabrala nějaké zkušenosti a věděla jsem, že knihu je třeba maskovat, kdyby někdo vešel. Měla jsem připravený blok a pochopitelně četla s propiskou v ruce. Bylo to o nervy, na děj knihy jsem se nemohla vůbec soustředit, byla jsem stále ve střehu, aby někdo nevešel a s tou knihou mě neviděl, to by byl průšvih. Po dočtení knihy jsem šla opět obtěžovat paní vedoucí. Poslala mě do trafiky pro cigára. Prý nemusím spěchat. Koupila jsem jedny jí a druhé sobě. Načala jsem krabičku, posadila se do parku a pěkně si zakouřila. A tak to šlo dál, den za dnem. Občas nějaký úkol, který jsem si šetřila, občas jsem skákla pro sváču nebo cigára. A najednou změna.
Nevím, jestli jsem byla tak nemožná, ale spíš jsem byla prostě jen nemožně otravná. Byla jsem převedena na jiné oddělení. Veliká kancelář plná mužů. Zatím tam pro mě nebyl stůl, ale bude. Musí se vyklidit, ale mají tam toho moc a je to všechno důležité, nemůžu to vyklidit já, udělala bych jim v tom nepořádek. „Sedni si zatím na gauč.“ Zatím na gauč jsem brala jako silně krátkodobé řešení. Jenže jsem na gauči seděla už třetí týden. Čas od času mne zapojili do nějaké drobné práce, občas si na mne vzpomněla i bývalá šéfová s nějakým tím úkolem a já si každou práci opravdu pečlivě šetřila. Navíc, abych neměla pocit, že jsem nevytížená, dostala jsem za úkol nastudovat štos odborných knih s problematikou, které se toto oddělení věnovalo. Já nechtěla číst, já chtěla dělat. Bylo to nudné, vůbec mne to nebavilo a bylo to skoro stejně tak odporné jako politická ekonomie, před kterou jsem zdrhla z vejšky. Nejraději bych se na gauči svalila a spala. Možná by si toho ani nikdo nevšiml. Myslím tedy z těch chlapů, se kterými jsem sdílela kancelář. Jednoho dne dokonce sborově vyběhli na oběd a mě zamkli. Vůbec si nevzpomněli, že „pracuji“ z gauče. Já klíče neměla, prý jsem je nepotřebovala. Nepřicházela jsem první a neodcházela poslední. Do tajů vytíženosti ostatních zaměstnanců jsem nepronikla. Nejdůležitější bylo přijít na čas a na čas odejít. Ve vrátnici byly píchačky a střídaly se tam vrátné. Pokud sloužila „pistolnice“, jak jsme jí přezdívali, neproklouzla ani myš. Opravdu měla pistoli za pasem a dohlížela na ruce každého zaměstnance, jestli náhodou nešátrají jinam, než kam mají. Neexistovalo, že by jeden pracovník odpíchl i kolegům, a ti se vypařili už dříve. Po řediteli to byla druhá nejdůležitější persona. Sedět celý týden se zapíchnutou tužkou do bloku, bylo každému fuk. Důležitá byla přítomnost na pracovišti. Smlouvu jsem měla na dobu určitou. Měsíc před tím, než mi vypršela, se sešla schůze KSČ a rozhodla, že pro podnik, který pracuje s tajnými daty, nejsem vhodná. Nevěřila jsem vlastním uším. Prý bych mohla vynášet informace do zahraničí. Měla jsem otce v tehdejší Jugoslávii. Tak proto. Bylo mi to naprosto jedno. Získala jsem představu, jak to v takové práci chodí a neměla iluze, že jinde to bude jiné. Zavolal si mě do ředitelny pan ředitel, tatínek mé spolužačky. „Víš, že tady budeš za týden končit?“ Pokývala jsem souhlasně hlavou. „Už máš nějakou práci?“ „Ještě ne.“ hlesla jsem. Přece jsem nemohla říct, že na to peču, že je mi to jedno a ještě jsem se ani po ničem nepoohlédla. „A nechtěla bys dělat v oddělení inženýra Vágnera?“ Koukám, co to do ředitele vjelo, je mi fuk, kam budu chodit do práce a sedět se zapíchnutou tužkou do bloku. Ale snaží se a nechci ho zklamat. „Tak tam bych šla ráda.“ Dím, aniž bych věděla o co se jedná, ale je to vlastně jedno, pan ředitel je hodný a já se na něj snažím usmát. Hodím po něm spíš nějaký škleb. A já, to veliké jelito, byla osobně dovedena ředitelem podniku až k panu inženýrovi, který se stal na dlouhé roky mým vedoucím.
Po revoluci nám všem vydali pracovní svazky. Opravdu tam byl zápis z té schůze, s rudými vpisky o mé možné nebezpečnosti. To jsem už pracovala nějaký ten rok v oddělení pana inženýra Vágnera. Ačkoliv ani tam mé začátky nebyly snadné, opět pro mne nebyl stůl a já seděla rok za stolkem pro psací stroj, tak posléze se vše rozjelo a já měla možnost předvést své dovednosti a zapojit se plně do práce.
