Článek
Novákovi bydleli v pronajatém bytě 3+kk. Vychovali v něm tři děti, postupně dvě nejstarší vylétly z hnízda a zůstal s nimi už jen nejmladší syn. Po nějaké době se ale objevila dcera s prosbou. Je v jiném stavu a na podnikové ubytovně rodiny žít nemohou. Takže se mladá rodinka nastěhovala do jednoho z pokojů. Nájemní smlouvu měli sepsanou vždy jen na rok, poté se prodloužila, ale majitelka pokaždé také zvedla nájem. A jednoho dne už Novákovi řekli ne, tohle už je nad naše poměry. Pan Novák pracoval v mlékárně, jeho žena Alena také. Dcera Michala měla mateřskou a její David jezdil náklaďákem, na chod domácnosti přispívali. Přesto nájem a další poplatky už dávno překročily třicet tisíc a v bytě s nevelkou rozlohou se pletli jeden druhému pod nohy. Vnukovi Davídkovi už byly dva roky a situace byla neúnosná. Mladí do samostatného nájmu nechtěli, snažili se šetřit každou korunu, aby měli základ na budoucí hypotéku. Nastal čas na změnu a Novákovi začali usilovně hledat něco většího a levnějšího. Až dostali tip od kolegy z práce.
Byl to byt snů a okamžitě se pro něj nadchli. Měl jen jednu chybu a to, že byl v malé obci s necelou stovkou obyvatel. Vesnička mezi poli a na okraji stál obytný dům pro čtyři rodiny, postavený kdysi pro pracovníky místního JZD. Budou dojíždět do práce dobrých třicet kilometrů, ale to se nedá nic dělat. Nájem byl opravdu nízký a prostorný byt jim hned padl do oka. Snad si na vsi zvyknou. Dcera se trochu ošívala, že přijde o kamarádky, ale zase uznala, že pobyt na vsi bude pro Davídka zdravější než ve městě. Syn Honzík měl nastoupit do osmé třídy, byl dost introvert a se změnou školy neměl žádný větší problém. Za dva roky stejně půjde na střední a opět se setká s bývalými spolužáky.
Od začátku prázdnin probíhalo balení, Honzík byl přihlášen na nejbližší základní školu, holt bude muset dojíždět autobusem. V jídelně nové školy už byla zaplacené obědy, ze školy ve městě byl odhlášen. Podepsali novou smlouvu, s majitelkou městského bytu se už předem domluvili, že v nájmu pokračovat nebudou. Poslední týden v srpnu už bylo vše v krabicích a pytlích, ve středu přijel stěhovací vůz a chlapi začali nakládat nábytek. Pan Novák jako vůdce vyrazil svým vozem napřed. Uvítal ho majitel jejich budoucího domova, předal mu klíče a pan Novák se procházel po bytě pyšný jako páv. Krásné velké tři pokoje, samostatně přístupné z prostorné chodby a veliká kuchyně. Parkety se zbrousí a přelakují, vše vymaluje, stará linka v kuchyni také zaslouží nějakou renovaci, ale to zvládne, to pro něj problém nebude. Už se rozplýval, jak se tam jeho rodině bude krásně žít na těch nádherných sto deseti metrech. Žádné mačkání, procházení přes pokoje a obědy u konferenčního stolku. Otevřel okno a nasával vůni venkova. Pod okny ohniště a posezení, nedaleko les. Pohltila ho představa opečených špekáčků a piva, nebo houbaření hned za barákem. Krása. Navíc odpadne problém s parkováním. Ve městě hledal parkovací místo třeba půl hodiny. Tady je místa habaděj. A Davídkovi vybudují s Davidem pískoviště a také nějaké prolézačky a skluzavku.
No a pak ho to napadlo: „A jak tu vlastně topíte?“ A pan majitel stojí jako solný sloup. „No přeci uhlím, jak myslíte, že se asi na vesnici topí? Dole máme kotelnu a máme služby. Střídáme se. Máme rozpis. Jsme tu čtyři byty, každý byt topí týden. To víte, když pořádně mrzne, to se od kotle nehnete.“ „Cože?“ O pana Nováka se pokusily mdloby. „Proč jste mi to zatajil? To si děláte legraci? Vy jako myslíte, že já budu stát tejden u kotle a házet tam uhlí, jo?“ „No a co jste si proboha myslel? Že vám to sem doteče z teplárny jako ve městě?“ „A to jako ještě teda platit uhlí?“ „Jasně, koupí se uhlí, to nám dovezou, my ho složíme do sklepa a cena se rozpočte. Počítejte tak padesát tisíc na sezónu, možná víc, to víte, pořád se zdražuje. Ale někdy uhlí zbude, to je podle toho, jaká je zima, že, jo? No a tady to nejni zateplený, okna jsou taky starý dřevěný, to jsou holt ztráty, no. Ale máte přece nízkej nájem a budete v přírodě.“ Majitel se usmívá a kroutí hlavou nad naivitou pana Nováka. Ten by mu nejraději do jeho úsměvu šlápl.
Ruka se mu třese vzteky a loví mobil. „Aleno, už jste vyjeli?“ „Jasně, jedu za stěhovákama, už jsme na cestě.“ „Okamžitě se vraťte, sem nejdem. Ten chlap nám neřek, že se tady topí uhlím.“
A následoval telefonát paní Králové: „Paní Králová, já se omlouvám, ale ten náš byt jste už někomu slíbila?“ V Novákovi byla malá duše. Pokud řekne, že už s někým podepsala smlouvu, tak jsou z nich bezdomovci. „Nene, první zájemci se přijdou podívat až za týden.“ „Tak to zrušte, my se vracíme.“ „A co že tak rychle?“ Majitelka bytu ve městě si neodpustila jízlivou slinu.
Otočil se stěhovací vůz a za chvíli zaparkoval před panelákem, od kterého před půl hodinou vyrazil. Vše se opět stěhovalo do původního bytu a to bylo vůbec štěstí, že ho majitelka Králová nestihla ještě pronajmout. Nová smlouva na byt na vsi byla zrušena, stará obnovena. Paní Králová si řekla opět o zvýšení, ale co, je to poslední rok. Do roka se určitě odstěhují. Jen si musí lépe vybrat.
Příběh je reálný, jen jména byla pozměněna.
