Článek
Jízda MHD byla toho dne opravdu výživná. Na jednu stranu se lidé na tyči na sebe lepili tělo na tělo, na druhou stranu si jiní cestující zabrali sedadla do uličky a zablokovali druhou sedačku u okna. Po tomto zážitku jsem na delší dobu vyléčená. Raději pěšky snad i ve vichřici.
Naše okresní město má hlavní spoj MHD přejet podle jízdního řádu za třicet minut. Nicméně je běžné, že už na druhé zastávce má autobus pětiminutové zpoždění. Máme také digitální jízdní řády na stanicích a těšíme se, že se autobus už blíží. Vidíme čas, který zbývá do příjezdu. Tři minuty, dvě minuty, náhle skok vzad pět minut, tři, dva jedna, nula. Linka mizí z digitálního seznamu a autobus nikde. Že by se snad vypařil? Běžné je i zpoždění přes dvacet minut, pak přijede autobus natřískaný k prasknutí. Často jedou dva autobusy stejné linky zároveň. Lepší je přejít město pěšky, odpadne nekonečné čekání, jízda hrůzy a ještě udělá člověk něco pro své zdraví.
Jenže toho dne bylo sychravo, zima lezla do kostí, profukoval ledový větřík a poprchávalo. Digitální jízdní řád tvrdil, že linka přijede za čtyři minuty. Rozhodla jsem se počkat a ráda bych se uchýlila před nepřízní počasí do chráněné autobusové zastávky. Jenže ta, která dobře sloužila a ochránila cestující i z obou stran byla nahrazena nějakým modernějším kouskem, postranice postrádala, fičel do ní vítr a nesl déšť. Stát se v ní beztak ten den nedalo, asfalt se zrovna v místě proskleného přístřešku nějakým záhadným způsobem propadl a na zemi se vytvořila hluboká louže.
Digitální čtyři minuty se protáhly na reálných devět, už nás tam stálo celkem dost promrzlých a zmoklých cestujících. Konečně přijela linka. Jak lidé nadávali na zastávce, zkrotli a byli šťastní, že mohou nastoupit. Z nějakého důvodu otevřel řidič pouze jedno křídlo dvoukřídlých dveří a na vstup tak byla k dispozici taková širší štěrbina. Byly snad dveře rozbité?
Nebylo to poprvé a vždycky mě to zarazilo. Opakovalo se to vždy v zimě. Už jsem si začala myslet, že to tak řidič má nastavené schválně, aby na něj na zastávce nefoukalo. První šla dovnitř paní s berlemi, mělo co dělat, aby se tam protáhla. Další muž měl zase problém s koupí jízdenky, já byla na řadě třetí. Koukám do vozu přes zamžené brýle, ráda bych postoupila, ale není kam. První sedadlo vlevo od řidiče je opásané jakýmsi řetězem, aby se na něj nedalo sednout. Pár dalších sedadel okupují studentíčci se zapíchnutýma očima do mobilů. Ulička naprosto ucpaná stojícími cestujícími a k mému úžasu, kam oko dohlédlo, většina dvousedadel obsazená jedním jediným pasažérem, který seděl do uličky. Na plošince uprostřed dvě mámy s kočáry a velký shluk studentů, dál vidět nebylo. Sedadla do uličky okupovaly většinou dámy vyššího středního věku. Hezky upravené a nalíčené seděly jako královny. Nikdo z těch lidí, kteří se klátili na tyči v uličce, tyto dámy nebyl schopen požádat, aby ho pustily sednout na sedačku k oknu, nebo aby se laskavě přesunuly. Každý byl rád, že už tak nějak jede. Přede dveřmi autobusu zbývali ještě asi tři lidé, řidič se otočil a zavolal do vozu. „Posuňte se, prosím, dál, ať mohou nastoupit další.“ Stojící lidé se smáčkli více k sobě, ale ani jedna dáma, která blokovala sedačku u okna, si nepoposedla. K jedné z nich se sklonila mladší žena: „Mohla byste se prosím posunout, já bych si sedla, aby tady bylo více místa.“ Ta zvedla oči a prý že bude brzy vystupovat. Nehnula se. Tak druhé kolo: „A mohla byste mě tedy pustit na to druhé sedadlo?“ Řidiči mezitím došla trpělivost, další posun se nekonal, pokrčil rameny na ty dva, kteří se už nevešli do autobusu, a odjel. Mezitím madam neochotně vysunula nohy do uličky stáhla z druhé sedačky tašku se svým pejskem, hodila si ji na klín a propustila spolucestující na druhé sedadlo. A jedeme dál, Na další stanici vystupuje paní o francouzských holích, budiž ji prominuto, že blokovala sedadlo u okénka, ale co to, na její místo usedá nějaký padesátník, dřepne opět do uličky a blokuje druhou sedačku. Madam, která hlásila, že bude brzy vystupovat, se k činu nemá, zato vystupuje paní vedle ní. Setká se s kroucením hlavou a pohledem, který by mohl vraždit, když se zase musela madam pootočit tak, aby se kolem ní dalo protáhnout. Já se mezitím houpala stále na tyči, tělo na tělo, za uchem jsem cítila dech nějakého opilce, který právě táhnul z hospody, cítila jsem, jak se na mne lepí a bylo to fakt nepříjemné. Svírala jsem kabelku paží a doufala, že se konečně prostor trochu uvolní. Na další stanici vystoupila jedna matka, ale do vozu přistoupily dvě jiné. Stále mi za krk funěl opilec, začal najednou divně pochrchlávat a ucítila jsem jeho ruku, jak mi přejíždí po zadnici. Zprudka jsem se otočila, vytřeštila na něj oči, jeho zornice se rozšířily. „Pardón paní, pardón, hledám kapesník.“ Z nosu mu visela nudle, nyní už rychle vytáhl šnuptychl, hlasitě se do něj vysmrkal a vychrchlal. Naštěstí nás předjel jiný vůz stejné linky, pobral všechny nastupující a ten náš otevřel jen zadní dveře na výstup. Uf. Konečně se uvolnilo, na sídlišti vystoupily matky i většina studentů. Zbavila jsem se i ožraly, který svůj kapesník hledal na mém zadku. Další stanice u nákupního centra. Nastoupili noví cestující obtěžkaní nákupy. Co myslíte, kam si sedli? Opět zasedli sedačky do uličky a zablokovali sedadla u okénka. Většina si na ně hodila své nákupy. Další zastávka byla u střední školy. Nastoupila řada studentů s batohy na zádech. Snad polovina dvousedadel byla blokována naprosto bezohlednými cestujícími. Naprosto nepochopitelné a sobecké jednání. Během cesty jsem se naštěstí propracovala až ke dveřím, nebyl problém vystoupit. Jinak nevím, jak bych se prodrala ven mezi těmi batoháři. Linka hrůzy. Je pravda, že se jednalo o dopravní špičku, hlavně končila výuka. Pracující ještě byli v té době asi na pracovištích, ale ti v emhádéčku tvoří jen minimální procento cestujících. Jezdí auty.
Raději snad jít opravdu přes město pěšky i v dešti či mrazu. Dopravit se chceme všichni. Proč někteří z nás si počínají tak suverénně a bezohledně? Původně jsem si myslela, že ti co sedí v uličce tam zbyli po těch, kteří vystoupili ze sedadla u okna. Prostě zůstali sedět na svém místě. Není to tak. Ti lidé opravdu záměrně obsazují tato místa a nemají nejmenší zájem se přesunout. To co ve voze prožívají ostatní, je jim naprosto lhostejné.
