Článek
Ano. Je to tak. Je to prostě mizérie a mohu prohlásit, že bych raději hnusné bílé kachlíky a dobrého doktora na dosah. Dobře, nebudu náročná, alespoň nějakého doktora na dosah. Třeba v případě ORL pohotovosti. Jako máma tří dětí vím, jak dokáže některé dítě trápit zánět středního ucha. Takové miminko, které je nachlazené má k zánětu středouší předem nakročeno. Některé děti na tyto záněty trpí více, jiným se vyhnou. Dítě se zánětem v uchu trpí neskutečnými bolestmi. Ale provoz ORL pohotovosti není schopna nemocnice zajistit už řadu let. Takže nezbývá než sednout do auta a jet do Prahy, aby dítěti píchli ucho. Skončily i některé další provozy a jiné mají namále, lékaři se marně léta shánějí, takže provoz je omezený, v některých ambulancích se neordinuje ani každý den, jsou krátké ordinační hodiny, dlouhé čekací doby a nerudný přetížený personál. Je to takový paradox k tomu super prostředí. Takže pokud vydržíte čekat, až konečně nadejde den vašeho vyšetření, tak na vás většinou vykoukne napřed naštvaná sestra a poté se dostanete do spárů nepříjemného lékaře. Ve vlastním zájmu je lepší snad vyhledat rovnou jinou nemocnici, protože pokud jsou potíže celkem urgentní, nemusíte se vyšetření ani dožít.
A jak funguje třeba akutní chirurgická ambulance? Není to urgent, tam většinou skončí ti, které přiveze záchranka, ale pokud se třeba seknete sekerou do ruky, nic si neuseknete, manželka vám ruku ováže a odveze vás do nemocnice a sestra na úchvatně supermoderní Emergency vás pošle do čekárny akutní chirurgie. Dopředu vás upozorní, že to bude trvat déle, že lékař ošetřuje pacienty na urgentu. Takže se usadíte v čekárně. Tam už sedí paní, která se kroutí v těžkých bolestech, protože má zánět ledvin. Trpí jako zvíře, bolest je nesnesitelná. Také tam sedí mladík s ovázanou hlavou fáčem, zpod kterého mu odkapává krev. Kromě toho tam pochopitelně sedí řada jiných lidí, ale ti zjevně nekrvácí, ani nesténají bolestí. A tak tam sedíte a čekáte a modlíte se, aby to ten doktor rychle zvládnul na tom urgentu, protože máte pocit, že než se dostanete na řadu, tak pokud neumřete, tak jistě omdlíte. Systém naprosto k nepochopení. Dvě rozdílná místa. Pohotovost a urgent. A obě má na starost jeden jediný lékař. Údajně ještě odbíhá na lůžkové oddělení, pokud se někomu přitíží. Po této zkušenosti se zařeknete, že už nikdy více a příště prostě zavoláte záchranku. Budete mít alespoň nějakou přednost, protože obava, že by vám někdo vynadal, že se sečnou ránou na ruce zneužíváte záchranný systém, se vám zdá už malicherná. Prostě trpíte jako zvíře a trpět budete pravděpodobně ještě dlouho a je vám naprosto jedno, že sedíte v krásné moderní čekárně a můžete se jít bolestí vyzvracet na ten neúžasnější záchod.
Zobrazovací metody jsou nabité těmi nejmodernějšími přístroji za mnoho desítek milionů, ale termín na vyšetření CT, magnetickou rezonancí nebo ultrazvukem je vždy v řádu měsíců. Prostě strašné. Přístroje jsou, doktoři ne.
Nedávný případ mého bratrance. Je mu přes šedesát, žije zdravě, je štíhlý, ale přesto ho v poslední době začalo trápit veliké zadýchávání. Sotva ujde pár metrů a dýchá jako po sportovním výkonu. Také cítí jakési divné pocity na hrudi. První cestou bylo plicní oddělení. Soukromý plicař provedl své vyšetření během pár dní, ačkoliv bratranec nebyl jeho pacientem. Objevil jakési nesrovnalosti, nicméně důrazně upozornil, že je třeba se urgentně objednat na kardiologické vyšetření. Takové podivné problémy se zadýcháváním totiž mohou spíš vypovídat o chronickém srdečním selhání, než o plicních problémech. Tito pacienti jsou také většinou operováni a je jim proveden tak zvaný bypass. Jenže můj bratranec dostal termín na vyšetření za půl roku. Léky od plicaře užívá, pochopitelně se míjí účinkem. Problém je zřejmě v tom srdíčku. Nezbývá než shánět protekci, jet do jiné nemocnice, nebo doufat, že dožije vyšetření.
