Článek
Na mateřství se jde dnes vědecky. Matky mají vše nastudované, naučené, přesně vědí, co by jak mělo být a co mají dělat, aby byly správnými matkami. Načetli si všechny informace z různým médií a sehnaly rady na měsíce dopředu.
A často se stává, že nejde vše podle nastudovaných rad. Už v porodnici je tlak na nutnost kojení, vymáčknout tu blahodárnou tekutinu z prsu prostě musí každá dobrá máma, jinak by snad dítě na Sunaru vědomě přizabíjela. Některé dítě celé noci pláče a žádné rady nezabírají. Matka je po nějakém měsíci vysílená, ale ne jen fyzicky, ale také psychicky. Začíná pochybovat sama o sobě. Je dobrou mámou, když takto nezvládá? Načež se může stát, že její dítě nepase koně, ani se neplazí nebo nesedí v tom správném termínu a pochybnosti přibývají. Zavrtávají se do matky jako hnusný červ.
Matčino dítě prostě není takové, jaké by správná matka měla mít. Má třeba opožděný vývoj, nebo naopak je extrémně divoké, všude lítá, ječí, zlobí a domluvit se mu nedá. Popadají ho záchvaty vzteku, kope nohama, válí se po zemi a řve. Vymáhá a vydupává. Zpocená matka domlouvá a vysvětluje, ale její slova nepadají na úrodnou půdu. Takže matka na emiminech a dalších webech shání informace a chytré rady. Něco dělá špatně, že se jí nedaří?
A přesně to je to, co popisuje pisatelka článku, na který reaguji. Na matky se ze všech stran valí informace, jak být lepší matkou. Jak dát dítěti to nejlepší do života. Jenže někdy jsou všechny tyhle informace na nic. Prostě se nedají aplikovat vždy a všude. Matka se snaží, ale ono to nejde. Je to snad vina matky? Selhala matka? Už sama vidí, že její dítě je v něčem jiné než děti kamarádek. Začne se obviňovat, cítí se vyčerpaná, mnohdy marná, mateřská se stává peklem a žena touží sví milované uječené dítě odložit do školky.
Původně jsem chtěla napsat něco o tom, že my, matky jsme to měly dříve mnohem těžší. Musely jsme prát a žehlit hordy plen a miminům vařit polévky a tak dále a tak dále.
Jenže my to jako matky měly naopak mnohem jednodušší. Žádné vybičované tlaky jak být tou nejlepší matkou na internetu nebyly, internet byl sám sotva v plínách. Existovala jedna kniha, jmenovala se snad Matka a dítě, pochopitelně poradila maminka, babička, nebo kamarádka se starším dítětem.
Nic se tak vzepjatě neřešilo, je jasné, že jsme také nespaly, když miminka plakala a utěšovaly je, ale těch rad, instrukcí a informací nebylo tolik, abychom se v nich ztrácely. Nikomu jsme také na sítích nereferovaly, jestli už nám vyrostl zub nebo ne a nečelily tisícům dotazů, jestli náš Pepíček už konečně chodí na nočník. My to měly vlastně lehčí. Jakmile dítě odrostlo a mělo hysterák, strčilo se pod studenou sprchu a když lítalo po bytě, řvalo jako tur, nebo neposlechlo ani třetí výzvu, aby jídlo nematlalo na zeď, tak se pláclo přes zadek vařečkou. Dítě to pochopilo hned a byl klid. Jenže tyto výchovné metody jsou zapovězeny, přišlo se na to, že dítě se plácnout nesmí a tak se bojuje domluvou.
Milé matky, netlačte tak na pilu, nemusíte být přeci nejlepší, pak jste jen strhané, zdeprimované a toužíte dítě strčit do školky, ať si tam už s ním nějak poradí a vy konečně zažijete návrat do světa dospělých. Nezávidím vám. Máte to v této době těžké.
