Článek
Babička s dědečkem jezdili pravidelně na sběratelské burzy. Původně to byl tedy koníček dědečka, ale jak vnouček rostl a mohl se také zúčastnit, přidávala se i babička. Vnoučkovi připravila svačinku a dělala chlapečkovi doprovod. Dědeček mezi tím lítal mezi stolky sběratelů a nakupoval, až se mu od peněženky prášilo. Nicméně některé sběratelské kousky zase chtěl prodat a pověřil prodejem svého vnoučka. Výnos se dělil. Jenže to by nebyla starostlivá babička, aby s tím nezodpovědným dědkem, jak sama tvrdila, nechala jet kluka samotného. A tak jezdila také. S manželem sice jeho zálibu v přeprodeji veteše nesdílela, spíš jí šla těžce na nervy, ale co by pro kloučka neudělala. Vnouček si přišel na nějaký ten peníz z prodeje, babička měla společenský program a dědeček si nemusel hlídat svůj prodejní stoleček, mohl obíhat a nakupovat. Dalo by se říci, že všichni byli spokojení.
Během roku bylo několik takových burz a na každou dorazil jeden velice důležitý kupující. Nejraději měl stoleček babičky a vnoučka. Děda to byl zachovalý, čiperný a babička se mu určitě líbila. Vždycky toho hodně nakoupil a dlouze si babičkou povídal. Přehazoval si přitom vlasy přes čelní pleš a snažil se mile usmívat, nesměle podupával a očička za silnými brýlemi mu občas pomrkávala.
Babička tedy nebyla žádná upejpavka, možná by si i zaskotačila, ale ten chlap nebyl její gusto. Měla ráda vysoké a s knírem. Malý dědek s pupkem ji prostě nelákal. Ale ráda povídala, tak vždy hovor kvetl. Vnoučkovi se dařilo. Pokaždé z prodeje něco vytěžil. A protože v té době byl ještě malý, tak nechápal souvislosti. Jen se divil, že ten chlapík, bez mrknutí oka vyhodí takové peníze za ty neskutečné krámy, které jim dědeček přenechal k prodeji. A začal tomuto zákazníkovi říkat Hejl. Prostě ten trouba, co koupí, kde co vidí, každý ho napálí. Takže celá léta, byl babiččin naprosto neškodný ctitel a dobrý zákazník označován přezdívkou Hejl.
A jak léta běžela, tak z vnoučka vyrostl veliký kluk, který stále jezdil na stejné burzy se svými prarodiči. Už se na ně těšil. Hodily mu nějakou tu kačku, nejlepší bylo, když přišel Hejl. Těšila se i babička, že si s velkým vnukem užije sobotu. Dědečkovi to bylo spíš jedno, ten byl ve svém ráji, jen obíhal stolečky jiných a nakupoval, co důchod stačil.
A jednoho dne se stala taková zajímavá situace. Dědeček někde běhá jako vždy, ke stolečku babičky a vnuka přichází Hejl. Chce si povídat. Něco vykládá, jenže babička je nějaká rozrušená. Nemůže se na hovor soustředit a podupává. Najednou se postaví a rychlým krokem odchází. Vnuk kouká, co se děje, chce situaci zachránit. Zrovna nedával pozor a neví, co to ten Hejl babičce řekl, že musela odejít. Urazil ji? Jenže Hejl se obrací na podpatku a jde pryč. Nekoupil nic a jde pryč. Ani se neotočil a zabouchly se za ním dveře prodejního sálu. A vrací se babička: „To mě to ale prohnalo. Začalo mi škrundat v břiše a já musela běžet.“ Rozhlíží se kolem sebe a začne křičet: „Kde je Hejl? Kde je ten Hejl? Teď tu byl a kam šel?“
A vnuk zkoprní. Babička asi neví, že Hejl není jméno, ale vlastně hanlivá přezdívka chlapa, který se nechá klidně okrást nebo napálit. A navíc tenhle chlapík asi nebyl ani žádný hejl. On se prostě s babičkou rád bavil, chtěl jí udělat radost a nakoupil. Možná měl i jiné choutky, ke kterým se za celé ty roky ovšem nedostal. Nestihl prostě vyjádřit své city a babičku stihla ten den silná hnačka v momentě, než se Hejl vůbec nějak rozpovídat a tak utekl.
A tak babička marně volá na celý sál: „Kde je ten Hejl?“ a lidé se otáčejí a kroutí hlavami. Nevěří a nechápou, co to ta dáma vlastně volá. Hejl? Chtěla takového chlapa oškubat a on jí utekl? Proč ovšem tak veřejně volá?
Inu, babička mohla mít třeba vášnivého milence, ale pokud slyšel její volání, pochopil, že Hejlem je on, tak se musel silně urazit. Už nebude žádné dvoření, už nebudou žádné nákupy. A sálem se stále nese:
„KDE JE TEN HEJL?“
