Článek
Když umírá máma
Tato moje niterní zpověď začala vznikat v době, kdy jsem silně cítila, že mi odchází moje milovaná maminka. Nyní po několika měsících dodávám pouhých pár vět a slzy mi tečou proudem, přesto doufám, že možná má vykřičená bolest třeba pomůže nejen mně, ale i jiným truchlícím…
Srdce vám chce vyskočit z těla,
když maminka odchází ze života.
…z maminky odchází život. Jste s ní, jak jen to jde,
a hladíte ji. Usmíváte se na ni, něco vyprávíte
a snažíte se poslouchat její těžko srozumitelná slova.
A pak vám tvář zalijí slzy smutku, tak aby to neviděla.
Je to těžké, tak strašně těžké. Hrozně toužíte pomoci, ale pomoc není možná. Odchází máma a s ní poslední střípky vašeho dětství. Všechno je pryč. Kouzelné chvíle s mámou …
Ze života se stává utrpení,
ačkoliv fyzická bolest není,
hlava je čiperná, ale tělo lení,
už nemůže a tváří se, že už není.
A moje maminka se vtěluje do anděla.
Je tak tenká a průsvitná,
nedotkne se jídla,
snad čeká, že dorostou jí křídla.
Bude z ní anděl, který poletí
svým rodičům v ústrety.
A já bych si tak přála, aby šla domů, plná života,
aby její život měl nějaký smysl,
aby krásné chvíle mohly potěšit její mysl,
abych jí prostě mohla mít….
Mojí mámu….
Říká mi, že mám pěkné a měkké tělo, když ji objímám. Já ji hladím. Její tenká kůže se posouvá po kostech. Chce už odejít, prý se uleví mně i jí. Trápí se. Před ní plakat nemohu. Držím se a usmívám se…
Nechci, aby umřela. Chci ji mít,
chci, aby žila, tak jako dřív.
Před rokem, dvěma nebo deseti. Ale chápu ji. Kývám. Ano, život už může být na obtíž.
Tělo řeklo dost a nepřijímá. Mozek funguje.
Jak dlouho? Jak může dlouho žít?
Tak jsem se snažila a říkala,
musíš, měla bys, je potřeba
…nosila, co na očích viděla,
domácí jídlo i jiné pochoutky.
Ne. Nemůže. Z jídla je jí prostě zle.
Už neříkám, musíš, měla bys. Tělo nemůže. Prostě to nejde. Působím akorát muka. To nechci. A když mne nevidí, tak slzy kanou. Slzy smutku smáčejí mé triko a mejkap se rozpouští.
Maminka mluví pomalu, po slabikách a je jí špatně rozumět. Jazyk se jí lepí k patru a trhají se cáry epitelu. Zkus se napít. Ne, nejde to. Dávám jí nutridrink z lahvičky pro miminka, pár doušků vody.
Maminko moje, jsi jako pápěří,
odnesu si tě domů v náručí.
Tak strašně chci, aby se vrátil čas
a nastaly krásné chvíle zas.
Ne, to už není možné,
je to život a je to prosté.
Jen pro mne je to neúprosné…
A slova lékařů?
To je věkem a lepší to už nebude.
Smířit se smrtí?
Nic jiného nezbude?
Jak je to možné a kde se to vzalo?
Co se to s mojí mámou stalo?
Proč tělo je jen kost a kůže?
Proč už nikdo nic nezmůže?
Ultrazvuk se jeví jak všemocný král,
který kdy panoval.
Praví, že v těle je zle,
což vysvětlení dává,
proč z maminky se anděl stává.
Jde tak den za dnem a čas ubývá
do poslední chvíle už mnoho nezbývá,
bolestných stenů přibývá,
a já pláču. Prosím. Takový život za nic nestojí,
ať už tě nic nebolí
a přijde konec strádání
však návratu k životu už není
a po dnech utrpení
bude smrt osvobození.
Pláču. Miluju tě, maminko.
Tvá dušička ať přesídlí
do nějakého milého obydlí.
Ať se můžeš stát opět tím šťastným děťátkem,
kdy neduhy se léčí houpacím kočárkem.
Maminko moje, miluji tě,
jsem stále tvoje malé dítě
a vzpomínám,
co dělaly jsme spolu v létě
a jaké jsme měly Vánoce
a dovolenou po roce
a krásně se spolu měly
i ve všechny všední dny.
My dvě.
Ty a já.
Papapá beruško má maličká.
Leť do nebíčka!
A po řadě měsíců já stále pláču. Už nemám moji maminku a nikdo ji nenahradí. Nikdo. Přestože jsem měla od osmnácti let svoji domácnost, přestože jsem si žila svým rodinným životem. Byly i doby, kdy jsme se těžce neshodly, prošly jsme různými problémy, ale přesto jsme jedna druhou podržely. Maminka mně pomohla v mých nesnadných životních okamžicích a já jí byla nablízku ve stáří, kdykoliv a jakkoliv potřebovala. A tak ráda, tak strašně ráda, bych ji chtěla mít a pečovat o ni i dnes. Bohužel, nebylo nám dáno.