Článek
Když jsem se nastěhovala do posledního bydliště, správcovou dělala paní Jarmila ze šestého patra. Pěkná ženská, milá, vtipná, pro chlapy přitažlivá. Jenže Jarmila měla retardovanou dceru. Starala se o ni sama. Jestli sama chlapy odháněla, nebo oni se vytratili, když zjistili, že by se stali nevlastními tatínky postiženého dítěte nevím. Pracovala v kanceláři na zkrácený úvazek a k tomu uklízela celý panelák. To už mohla mít u sebe svoji Lenku. Lenka většinu času netečně stála, ale když maminka potřebovala, tak jí podala koště, nebo přidržela dveře. Jarmila chodila s Lenkou na procházky a na nákupy. Lenka šla jako robot vedle mámy, hledíc někam do dáli. Když na ni člověk promluvil, soustředila se a jednoduše odpovídala. Občas se trochu i pousmála, ale působila spíše jako stroj. Bez zájmu a bez emocí, jakoby v jiném světě. Po několika letech nám Jarmila zmizela z obzoru. Odstěhovala se prý k matce po jejím ovdovění přes půl republiky.
Přilétáme do Egypta na týdenní dovolenou. Delegátka čte jména účastníků zájezdu a jedno jméno mi vrtá hlavou. Jarmila Konečná. Skutečně je to ona. Sundala sluneční brýle a stáhla slamák z čela. Stále stejně přitažlivá ženská. Vedle ní šlachovitý chlapík a za ní mohutná postava s nepřítomným výrazem zahleděným do dáli. Lenka. Je to naše Jarmila. Našla si přítele. Kolem jejích nohou se ovšem motá malá holčička. Jarmila ji bere láskyplně do náruče, holčičce něco povídá, předává jí partnerovi. Asi jeho vnučka.
Jsme ubytovaní ve stejném hotelu. K večeři přichází i Jarmila, v náručí nese holčičku, chlapík jde vedle ní a za nimi se plouží Lenka. Bloudí očima po okolních stolech. Usedají ke stolu poblíž. Už se chci zvednout a jít bývalou sousedku pozdravit, ale najednou zaslechnu: „Tak Sofinko, běž teď k mámě, já si musím odskočit.“ Dává dítě na klín dceři. Ta ji bere jako panenku a dál civí do dálky. Holčička jí hladí tvář. „Mami. Maminko!“ Říká. Lenka má svůj nepřítomný výraz. Chlapík se dává do jídla. Lenka sedí s malou v náručí, holčička chce také papat. Ale Lenka je duchem mimo. Najednou se mužský napřímí a vezme děvčátko na svůj klín. „Pojď, táta ti dá taky papu.“ Lenku zaujalo cosi v dálce. Otočila se i se židlí zády ke stolu. Zírá do nekonečného prostoru. Jarmila se vrací. Něco Lence povídá. Lenka se otáčí ke stolu a také začíná večeřet. Holčička už natahuje ručičky a objímá babičku. Ta ji láskyplně políbí do vlásků. Je evidentně šťastná.
Tak chlap, kterého jsem měla za přítele Jarmily, patří k Lence. Je to tatínek té roztomilé holčičky a Lenka je maminka. Jsem z toho v šoku.
Zařídila to sama Jarmila, že postarší mužský, kterého jsem měla za jejího partnera je otcem holčičky? Lenka by si partnera sama asi nevybrala. Toužila bývalá sousedka tolik po vnoučeti, že vše zorganizovala? Lenka ani nechápe, že je mámou, chlapíkovi je holčička v podstatě tak nějak ukradená. Jarmila se okolo ní ovšem točí pořád. Něco jí učí, něco vypráví. Chodí spolu na malé procházky a do vody se koupat. Obě si to užívají. Lenka má na tváři svůj netečný výraz. Lehce se usmívá. Asi je jí horko, jde se koupat. Bez zájmu projde okolo své mámy, která dovádí u břehu s její dcerkou, a plave. Až mne zarazilo, že plavat umí. Otec Sofinky si čte. Lenka ulehá na své lehátko, mužský se po chvilce zvedá, obléká si košili a beze slova vysvětlení odchází z pláže. Lence je to jedno. Má svůj zasněný výraz. Jarmila stále dovádí se Sofinkou.
Nepoznala mne. Mám jiný účes. Přece jen uběhlo snad deset let, co jsme se neviděly. A já nenašla odvahu se přihlásit. Možná bych ji přivedla do rozpaků. Už tehdy se zmiňovala, že Leničku miluje takovou, jaká je, jen je jí moc líto, že se nikdy nedočká vnoučete. Tak moc si ho přála už před lety.