Článek
Měla jsem v té době dvě dcery a malého syna, miminko. Do školy, kterou navštěvovaly dcery, zavítali agenti reklamní agentury a moje dcera přinesla pozvánku na osobní setkání v modelingové agentuře. A naše Eliška nic nenamítala, zkusí se prosadit. Měli jsme v ruce materiály, které nám zdůrazňovaly úspěchy agentury. Reklamní spoty s dětskými protagonisty se točily po celém světě a v televizi měly značný úspěch. Eliška musela agenta zaujmout vzhledem, ale asi i projevem. Dáme jí šanci a pojedeme.
Praha daleko není, jenže nemáme dálniční známku a tak se musíme s naším favoritem kodrcat přes vesničky. Vzadu sedí budoucí manekýna nebo herečka Eliška, její sestra Tereza a malý bráška. A jak si tak frčíme po těch vesnicích, tak se Lukáškovi udělá zle a zvrací. Stavíme někde v poli, já mu utírám oblečení, ale nejsem připravená na to, abych ho celého převlékla. Lukášek je otřený a jedeme dál. Konečně jsme v Praze. Jenže manžel asi málo točí volantem, nebo kde se stala ta chyba, kolo auta najednou zadrhne o obrubník, ozve se rána. Stojíme v křižovatce, je třeba kolo vyměnit. Lukášek řve, budoucí modelka je nervózní a její sestra naštvaná. Manžel vymění kolo a jedeme dál. Máme zpoždění, ale konečně jsme na místě. Lukášek má koliku, ječí a kroutí se. Manžel je špinavý, ale nedá se nic dělat, zazvoníme na agenturu, sice je věhlasná, ale sídlo má v nějakém sklepě. Ozve se bzučák a vcházíme.
Lukášek se náhle prohne jako luk, zatlačí a já cítím teplo v náručí. Byl to pořádný nášup, plenka vše neudrží. Eliška otočí oči v sloup, Terka si drží nos, manželovi nic nevadí. Je špinavý od výměny kola, chce mít už celé divadlo za sebou a natáhnout se v obýváku.
Už nás volají. Vcházím s Lukáškem v náručí, je z nás cítit dětská stolice, ale Lukášek je klidný. Tereza odmítá vejít do místnosti, necháváme ji tudíž na chodbě. Manžel je samá šmouha a Eliška se trochu třese. Krásná slečna na nás chvíli zírá, musíme se prokázat pozvánkou, zapíše si Elišku. Je vidět, že naprosto nechápe, jak jsme se tam mohli dostat. Má tvrdý výraz v obličeji a poručí. Tak mi ukaž radost. Eliška radost nemá, je vyděšená. No tak, ukaž, jak se raduješ. Eliška je úplně zkamenělá, snaží se vyskočit a zamávat rukama. Z té holky se stala socha. Je naprosto nepřirozená, není to prostě ona. Zkameněla. Ta cesta a ten tvrdý přístup zabil její emoce. Ukaž vztek. Jak se umíš vztekat. Elišce se zkřiví ústa do šklebu. Ne. To není vztek. To je jen nějaká grimasa nešťastného děcka. „Mmmm. A teď jsi nešťastná, tak plakej.“ A Eliška je opravdu nešťastná a pláče, pláče a slzy jí tečou po tvářích, ale už nechce čekat na verdikt slečny, bere mě za ruku a táhne pryč.
Tak zase nasedáme do našeho favorita, mlčíme, nic té naší Naomi nevyčítáme a jedeme domů. Lukášek už klidně spinká, bříško ho nebolí, Eliška pláče celou cestu, sestřička Terezka ji utěšuje. Vzpomínka ožila v době, kdy na mě ze šuplíku vybafla pozvánka na tuto akci, kterou dcera tehdy ve škole obdržela. Modelka se z ní opravdu nestala, ale ten zážitek stál za to.
