Článek
Chemoterapie, operace, další chemoterapie, biologická léčba a ozařování. Vše šlo jako po drátku, já byla pacientem statečným a ukázněným přesto, že všechno bylo ještě zkomplikované probíhajícím koronavirem.
Představte si, že do vás lijí několik hodin kapačkami jedy, ležíte na posteli, je vám střídavě horko a zima a dýcháte přes respirátor. Vlasy slezou, vypadá obočí a řasy. Jste holí jako miminko. Jediné, co máte, je rouška přes ústa. Na závěr celé léčby přichází ještě ozařování. Byla jsem vybraná do Protonového centra. Asi bych měla mít radost, ale nějak se nedokážu radovat. Nicméně vím, že je to pro mne dobré. Ozařování v Protonovém centru se liší od běžného ozařování. Při běžném ozařování částice proniknou celým organismem, ovšem protony je možné regulovat. Zastaví se před orgánem, který je třeba chránit. V mém případě je to srdce.
Už samotný příchod do centra je zajímavý. Do místa mne dovezl manžel, ale dál mě nesmí doprovázet kvůli pravidlům nastaveným v době koronaviru. Musím vejít sama. Zvoním a vysvětluji důvod svého příchodu. Mohu vstoupit. Musím přiložit hlavu k zařízení, které měří tělesnou teplotu. Dále je třeba vyplnit formuláře, které se týkají mého možné onemocnění koronavirem nebo stykem s lidmi, kteří by mohli být infekční. Dezinfikuji si ruce, odkládám svůj respirátor a nasazuji roušku, která je v budově povolená. Procházím dalšími dveřmi, dýchne na mne teplo a zamží se mi brýle. Zkouším je očistit a spatřím zcela jiný svět. Svět klidu, pohody, barev. U prvního pultíku dostávám informace, jak dále postupovat. Mačkám čísla v systému objednávek a usedám do barevného křesílka. Strach se rozpouští. Brýle opouští mlha a já začínám vnímat okolí. Všude panuje klid a pohoda. Přes celou jednu stěnu kraluje veliké mořské akvárium. Přesedám k němu a pozoruji ryby. Jsou úžasné. Také hvězdice a živé korály. Kdybych nevěděla, že na mne čeká manžel, který chvátá domů, protože mu stojí jeho práce, klidně bych ten mořský život pozorovala do nekonečna. Jenže nyní jsem pozvána k pultíku. Musím vyplnit řadu formulářů, mimo jiné si mne fotí. Aby bylo jasné, že patřím jako pacient na toto pracoviště. V paruce stejně vypadám jinak, než bych vypadala v reálu, ale budiž. Nechám se vyfotit.
Už se objevilo mé číslo spolu s číslem místnosti, kde mne čeká lékařka. Vstupní pohovor a opět fotografování. Tentokrát se po mně chce fotka hrudníku po operaci před zahájením ozařování. Čekají mne desítky záření a je třeba sledovat, jaké nadělá škody. Škody si nepřipouštím. Chci žít. Lékařka je nesmírně vlídná, klidná a přívětivá. Nikam nespěchá, má na mne čas. Čeká mne zaměření ozařovaného místa. Přesouvám se luxusním výtahem do jiného patra. Je zde luxusní vše. Včetně záchodů z černého mramoru. Také personál je luxusní. Milý a přívětivý. Mám pocit, že jsem se ocitla v nějakém americkém filmu.
Jdu se nechat zaměřit. Pod kamerou mi na tělo malují různé křížky. Ladí je naprosto přesně, na milimetr. Při ozařování hrudníku je nutné nedýchat. Fáze ozáření se rozdělí na tolik sekvencí, kolik je třeba. Ideálem je zadržet dech na co nejdelší dobu. Po první návštěvě jsem nadšená a šťastná v jakém centru mohu absolvovat své ozařování.
S dalšími příchody se ceremoniál vstupu nemění, ale už mohu rovnou vyjet výtahem k ozařovnám. Personál se na mne už usmívá. Jsem zde vítaná a nemám pocit, že někoho obtěžuji. Na ozařování se musím dostavit přesně na čas, ale je pravděpodobné, že mohu nějakou dobu ještě čekat. Načtu svůj pásek na ruce do systému a usazuji se k čekání. Prohlížím si spolupacienty. Na ozařování čekají muži i ženy, někteří starší než já a jiní mnohem mladší. Jsou zde lidé elegantně oblečení, muži v oblecích, ale i starší lidé vesnického vzezření. Jen malou část pacientů tvoří cizinci. Přicházejí i rodiče s malými dětmi. Dětičky mají holé hlavy po chemoterapiích a je mi jich neskutečně líto. Čas zde plyne jinak než venku. Nikdo nechvátá, každý se chce uzdravit a poklidná atmosféra nahrává pohodě.
V ozařovně jsou na polici vyskládané masky pacientů, kteří docházejí na ozařování hlavy. Jsou formované přesně na míru. Já dostávám do úst jakousi foukačku a na oči brýle. Jsem už proškolená, jedu podle grafu. Nádech, zadržet dech, jede záření. Když už nemohu, vypustím, vydýchám se a znovu nadechnu podle grafu v brýlích. Přestanu dýchat a rozjede se záření. Jsem na sebe pyšná. Mohla bych být potápěč.
Nemám žádné problémy, ani spálený hrudník. V hale občas potkávám pacienty, kterým je ozařován krk. Mají ho rudý a loupe se jim kůže. Já se spáleninami problém nemám, ačkoliv po více sériích už vypadám jako od moře, když jsem se zapomněla mazat krémem.
Ale i toto pracoviště se může potýkat s problémem. Jako pacienti vzorně čekáme, ovšem je divné, že nás neubývá. Po nějaké době do čekárny vchází vedení centra. Nastaly komplikace. Všem pacientům se vedení omlouvá za vzniklé problémy, které vysvětluje. Lidově řečeno - zářič se rozbil a nezáří. Je třeba čekat. Na místě jsou už odpovědní pracovníci. Co teď? Venku mráz, manžel mrzne už nějakou tu hodinu v autě. Jdu za ním. Budu solidární, zmrzneme spolu. Hospody zavřené, je koronavirus. Nedá se nikam schovat. Chodíme a chodíme. U stánku s občerstvením si dáváme teplé jídlo a jíme ho zkřehlými prsty. Strašná zima. Mám slíbeno, že až se zářič opraví, tak mě z centra zavolají. Vědí, že čekám. Jiní pacienti, kteří dorazili třeba až z Moravy, odcestovali domů. Jenže nemají tolik zářících dávek v rozpisu. Do večera je zářič opraven a už opět pouští svoje protony do nemocných těl. Nafasuji svoji dávku a hurá domů.
Měření teploty, podepisování papírů, převzetí roušky, čekání u mořského akvária, jízda výtahem, čekání na ozařování. Vše se stalo rutinou. Odložit v ozařovně na pult brýle a paruku, do úst vzít náhubek a na oči speciální brýle a hrát si na potápěče. Už vydržím přes minutu. Kdo to dokáže?
Vycházím ven na parkoviště. Lednový vzduch mi čechrá vlasy. Vlastně paruku. Je to zajímavé, ale jsou tu stromy, které kvetou. Opravdu je leden! Chci vidět více takových přírodních úkazů. Chci žít.
