Článek
Elena přesně ví o každém jejich kroku. Ona přesně ví, co měli k obědu, co budou mít k večeři, co bylo ten den v práci, jak proběhlo vyšetření na očním její snachy, jestli má o dioptrii víc nebo ne, jak si Patriček poradil se slovní úlohou z matematiky nebo Jaroušek zvládl ten běh na 300 metrů.
Je to tak, moje kolegyně protelefonuje se svými syny polovinu pracovní doby. Po práci jede za nimi a řeší vše osobně. Z kraje mi to připadalo úžasné, jak mají krásné vztahy, ale postupem času jsem si už jistá nebyla a celé mi to přišlo zvrácené. Věděla o každé myšlenkové pohnutce svých synů. Čím je manželka naštvala a čím je potěšila. Věděla, kam a proč chtějí za půl roku na dovolenou, byla v obraze, jaké povlečení na postele mají objednané z internetu, věděla přesně které tričko si vnučka oblékla ten den do školy a v jaké bundě odešla.
Řešili spolu vše, včetně těch největších prkotin. Kolik toho sežral pes a jakou mají teplotu v obýváku, proč nebyla jako příloha k masu rýže, ale těstoviny, jaké těstoviny jsou nejlepší a kam má snacha zajít na umělé nehty.
Napřed jsem si říkala, že mají prostě krásný vztah a je fajn, jak si rozumí. Jenže tím, jak vlastně nemohla pracovat, protože stále visela na mobilu jsem se začala více soustředit na obsah hovorů. Myslela jsem, že řeší nějaké problémy, snad krizové situace, ale ne. Syn jí vyprávěl kam jede, kudy jede, proč tam jede a že za hodinu pojede zpět. Dostal pokyn, aby opět zavolal, až pojede zpět. Za hodinu opět volal. Jel domů. Do pěti minut se ozval druhý syn. Vyprávěl o tom, jak byl s dcerou na kroužku a jak se jí dařilo. Elena vnučku podpořila, přidala nějaké rady, jak se má osmiletá holčička na tanečním kroužku chovat, popovídali.
Nakonec jsem dospěla k závěru, že není co závidět. Není to prostě normální, aby matku v jejich věku informovali o každém kroku několikrát za den, ačkoliv ona to bere jako samozřejmost a pokud se neozývají déle, tak volá ona jim. Má strach, jestli se něco nepřihodilo, nenabourali třeba cestou ze školky, kde byli vyzvednout její vnouče nebo se nestalo něco jiného. Každý den, ráno, dopoledne, po poledni i večer vědí o sobě vše. Dovolené musí být utrpením. Kontakt pouze jednou denně, rychlé povyprávění. Elena přesto ví, co měli k obědu a jakou měli večeři, jaký hrad z písku vnoučata vytvořila a jaká byla teplota moře ten den.
Některé telefonáty slyším přímo v pracovně, jiné mi Elena převypráví. Je pěkné, že synové nevolají jen samé špatné zprávy typu: Mám průjem, Alenka dostala ve škole čtyřku, Martinu bolí zub, asi mě vyhodí z práce a nevím co mám dělat. Ne, to rozhodně tak není. Elena má prostě zpravodajství běžného rodinného života svých synů. Díky němu s nimi žije vlastně stále.
