Článek
Sportovně založené děti jsou nadšené, ty ostatní méně. První část dětí už lyžovat umí, naučili je to rodiče, kdysi dávno a oni se blýsknou svými dovednostmi. Ostatní zírají a mnohdy stojí na lyžích poprvé. Učí se. Sportovní typy rychle, ostatní pozvolna. Lyžák, proč ne, ale stejně je tak dobré vysvětlit dítěti, že pokud na lyžák nemám, tak tam prostě nepojede, protože příštích nejméně deset let, co bude bydlet u rodičů, stejně není šance, že by na lyže jezdilo. Prostě vyhozené prachy za drahý kurz, který nebude zužitkován.
A protože i já mám své tři děti, tak jsem vždycky na ten lyžák vytáhla nějakou finanční rezervu a jely. Holky byly sportovní, kurz se jim líbil, nicméně od tohoto kurzu už ani jednou za dalších snad patnáct let (jsou dávno samostatné) na lyže nevyrazily. Syn je mladší a na lyžáku trpěl. Je po mně. Na střední škole už lyžák odmítl sám od sebe. Ovšem pryč od lyžáku a jedeme jinam.
Mnohem větší zrůdnost jsem viděla v lákání dětí na zahraniční pobyty v rámci základního vzdělávání. Paní učitelky s vazbami na Anglii a Itálii pořádaly každoročně hony na děti. Uvidí tohle a tamto, budou spát v anglické rodině, zdokonalí se v angličtině. A děti už tlačily na rodiče. Jen xx tisíc. Je to výhodné. Bude to skvělé. A který milující rodič by nepoložil celou svoji výplatu za tento exces, že? Nábory probíhaly skrze celé ročníky, přece jen se muselo nasbírat dostatek duší, aby zaplnily nějaký ten autobus a zaplatilo se i ubytování se snídaní v rodinách. Do Anglie bylo také nutné dát děcku patřičný obnos, aby si tam koupilo alespoň housku. Takže se přihodil nějaký ten tisíc na kapesné.
Tato býkárna vyšla draho a dítě pochopitelně za dva dny v anglické rodině nemluvilo o nic lépe, než před odjezdem To už by byla lepší i investice do soukromého učitele angličtiny. Naučil by toho více, než jeden hloupý a předražený pobyt. A to jsme byli v Anglii. Nyní se podíváme do Itálie. Italsky děti nemluví a není na co svádět cíl školního výletu. Jiným stačilo vyrazit někam na přehradu, ale v naší základní škole jely děti už v páté třídě na jih Itálie. Je to tak. Paní třídní měla vazby a zajistila ty nejlepší podmínky. Jely skoro všechny děti, snad až na dva. Marné na rodičáku podat námitku, jestli je tento školní výlet opravdu nutný. Další rodiče mě málem ukamenovali. Chci to dětem zkazit, nic jim nedopřeju. Inu nevím, co to našim dětem dalo. Kluk se mi domů nijak obohacen nevrátil. Jen já se celou dobu bála, jestli je v pořádku. Děti nesměly mít mobil a nesměly s námi komunikovat. Dětem bylo v páté třídě asi tak 11 let. Odvezeny kdo ví kam a bez spojení. Všechny děti po tom prahly a snad všechny rodiče jim vyhověli.
Zlaté lyže. Stojí půlku a ještě se třeba potomek naučí trochu lyžovat. Když vám dítě odvezou v páté třídě učitelky za kamarády k moři, jen se modlíte, aby se děcko vrátilo živé. Protestovat nemá cenu. Rodiče jiných dětí jsou z této nestandardní možnosti nadšeni a dítě vám doma pláče, že nechce zůstat doma, ale musí také jet.
