Článek
V jedné z nemocnic jsem totiž také kdysi pracovala. Stravovala jsem se zde jako zaměstnanec a měla možnost nahlédnout do zázemí dietních sester a také na pacientská oddělení.
Protože se jednalo o nemocnici relativně odlehlou od civilizace, ve které by se dal sehnat nějaký ten žvanec solidního jídla, bylo na výběr řešení stravování o jednu možnost méně. Někdo si donesl jídlo z domova, ohřál si ho v mikrovlnce a snědl na pracovišti, nebo se obešel třeba s donesenou obloženou houskou, kterou si připravil doma, či koupil cestou do práce. Část zaměstnanců šla na oběd do jídelny. Výběr ze tří jídel. Jídla se opakovala ve stejném složení snad deset let. Jedno mělo být dietní. Na výdejní okénko se vinula dlouhá fronta. Chopili jste se tedy tácu, nafasovali polévku a šli si pro hlavní chod. Za pultem stála vzteklá kuchařka, která mrskala na talíře přílohu. Její průpovídky, dneska se to nepovedlo, je to fakt spálený, ale to víte, co my tu můžem s tím…. A teď kupa stížností na nástrahy, které znemožňují uklohnění kvalitního jídla. Už nyní vás přecházela chuť. Další kuchařka, tentokrát pomalý šnek, hodila na talíř průsvitný pláteček masa a polila omáčkou.
Protože jsme chodili na tyto obědy kolektivně, vyznávali jsme totiž potřebu teplého poledního stravování a neměli potenciál připravovat si denně doma vlastní jídlo, navíc jsme vždy marně doufali, že tentokrát to bude opravdu chutné a že si konečně „mlasknem“, tak jsme občas pořádali tipovačky na polévku.
Sázky na polévku
Ptala jsem se: Tak jaká to dnes je? Kuřecí! Hovězí! Kmínová! Omyl, česnečka. Prostě polévky se daly všechny přirovnat k vývaru z fuseklí. Chuťově nejlepší byla asi frankfurtská, jen jí jaksi chyběly ty frankfurtské párky. Kdo měl více, jak tři supertenká kolečka párků, tak byl vítěz.
Hlavní chod
Pokud si myslíte, že zárukou dobrého jídla bude klasika a kromě toho, že si zatlásknete žaludek, si alespoň maličko pochutnáte, tak se mýlíte. Vepřo, knedlo, zelo? Vepřové tvrdé jako podešev, poloviční váha, výpek žádný. Kdo byl milovník zelí, přišel si ovšem na své. Zelí byla hromada a v zelné vodě plaval celý pokrm. Šest maličkatých bramborových knedlíčků plných mouky, tvrdých jako cep, vám nacpalo žaludek na celý den. Cítili jste se ještě večer jako vlk, co sežral Karkulku. Čímž chci říct, že ani zdánlivě jednoduchá a klasická úprava pokrmu nebyla výhrou. Pochopitelně se nejednalo pouze o výše zmíněné vepřo-knedlo. Rýže chroupala v ústech, nebo se lepila v hroudy. Porce bramborové kaše by nezasytila ani dítě v mateřské školce a mohla bych pokračovat dál, ale už by to bylo nudné.
Polotovary
Takovou zajímavostí bylo, že často byly v nabídce polotovary, které musely být neskutečně drahé. Třeba takové plněné knedlíky. Ať už ovocné, nebo s uzeným. Jenže správně ohřát tento polotovar byl také pro kuchařky často nesmírný problém. Stravovací provoz dokonce kupoval i drahé loupané a předvařené brambory.
Stížnost? Nemožné
Pokud si myslíte, že bylo možné se ohradit a stěžovat si, omyl. Pokud jste se chtěli dále zde stravovat ve víře v lepší zítřky, bylo dobré držet hubu a krok. Zavolat si vedoucí kuchyně a reklamovat jídlo, rovnalo se strávnické sebevraždě, pokud jste reklamovali jídlo rovnou u drzé vedoucí kuchařky, rovnou vám řekla, co si o vás myslí a zahrnula vás stížnostmi na problematiku své profese. Při zápisu do knihy stížností, vám to dala sežrat při dalším obědě. Zaměstnanců zde nebylo tolik, aby si nezapamatovala toho, kdo sepsal stížnost. Pokud jsem v této nemocnici zavítala mezi pacienty, mnohdy jsem se divila, že statní muži na urologii, kteří rozhodně netrpí žádnými zažívacími problémy, neumřou po měsíční hospitalizace hlady. Matky, které se na porodnici tláskaly čočkou a hrachem, nebo dítě, které bylo hladové a nedostalo ani druhý den po operaci slepáku žádný bujon nebo kaši, že v pudu sebezáchovy vyloudilo od malého spolupacienta mastné a těžko stravitelné křupky, jsou pouhými střípky mých návštěv na těchto odděleních.
Kanceláře stravováku
Zajímavé také byly mé pracovní návštěvy megakanceláře zázemí stravovacího provozu. Nevycházela jsem z údivu, kolik zde sedí nutričních terapeutek, terapeutů, vedoucí kuchyně, zástupce vedoucí kuchyně a další šajby. Co tam celé dny všichni dělali, mi bylo záhadou.
Zakončení těžké pracovní šichty
Po nějaké době jsem si změnila pracovní dobu. Odcházela jsem z práce dříve, zároveň s pracovníky stravovacího provozu. Trousili se po jednom. Jednoho dne jsem viděla čtyři, další den dva, jindy zároveň se mnou neodcházel nikdo. Myslíte si, že byli servaní z té těžké šichty? Někteří byli, ale strhaly je ty těžké tašky, které vláčeli ke svým autům na parkoviště. Že by zbytky krmili prasátko? Nebo v taškách bylo maso, máslo, zelenina a ovoce?
Vedoucího stravováku před nějakou dobou vyhodili za rozkrádání, jak v této nemocnici dnes chutná zaměstnancům a pacientům bohužel, nebo bohudík? Nevím.
