Článek
Vím, že moji kadeřnici také nezajímá vlastně nic z mého života nebo důvody toho, proč si po letech měním účes. Chci si nechat ostříhat vlasy a přitom odpočívat. To jemné tahání za vlasy, pročesávání je přeci příjemné. Masérka také stále nemele nějaké nesmysly, které člověka zatěžují a brání mu v plném odevzdání těla jejím zručným rukám. Stejně si chci užít i stříhání u kadeřnice. Ale proč má každá pocit, že musí něco říkat a povídat a bavit? Je s podivem, že kadeřnice si pamatuje všechno, co jsem jí kdy řekla. Projdou jí rukama stovky zákaznic a ona si mě pamatuje i s mými útržkovitými informacemi, které jsem jí kdy řekla. Přijdu po půl roce a suverénně se zeptá, jaká byla dovolená, na kterou jsem jela po minulém stříhání. Je v obraze, že jsem se před rokem nechala stříhat na maturitní ples syna a ptá se, jestli studuje vysokou. Z toho, co mi řekne ona, si nepamatuju téměř nic, jsem ráda, že mi v hlavě zůstává její jméno. Přeci jen k této kadeřnici chodím už několik let a to proto, že je přece jen o píď méně užvaněná než ty předchozí.
Čas od času navštívím také pedikérku. Vystřídala jsem jich několik a všechny mlčí. Já si hovím v lehátku, ano, přesně tak, žádné sezení, ale polohovací lehátko, pedikérka si mě různě polohuje, mlčí a pracuje na mých nohách. Já si hovím a relaxuji. Nožky jako znovuzrozené a stejně tak i mysl.
Nebo nehty. Vietnamské nehtové studio. Nejen, že mi vykouzlí krásné nehtíky, ale zde také relaxuji. Přivřené oči a vychutnávám si péči. Broušení, stříhání, prostě příjemné šolíchání prstíků. Procedura trvá přes hodinu a rozhodně bych ji nechtěla zkrátit. Užívám si. Vietnamský personál mezi sebou mluví v jejich jazyce a já si při troše představivosti můžu připadat dokonce jako v cizině. Občas zlehka zatahají za ruku, když potřebují její jinou polohu, nebo dají dotaz. „Kulate? Špičate? Hranate?“ nebo „Kaminky? Malovani, pani?“ To je vše. Žádný rozhovor, jen řeknu kulaté a pak zakroutím několikrát hlavou a je vyřízeno. Jdu odpočatá, zrelaxovaná a s hezkými nehty.
Jenže u té kadeřnice je to jiné. Když můžu, konečky si ušmiknu sama, jinak chodím pouze před nějakými slavnostnějšími událostmi a vždycky před dovolenou. Potřebuju prostříhat tu svoji hustou hřívu na léto. Bude horko a u moře obzvlášť. Kadeřnice má speciální nůžky, zajede do vlasů a stříhá a stříhá. Na zem odpadne kupa vlasů, já mám hlavu lehkou jako vánek, ale jen z povrchu. Duševně odpočatá neodcházím, musela jsem vést konverzaci, do které se mi vůbec nechtělo. Jenže kadeřnice je opravdu milá a mám jí ráda. Nemám to srdce jí říct: „Prosím vás, budeme spolu jen mlčet. Tak to bude nejlepší.“
