Článek
Při nástupu do svého prvního zaměstnání jsem musela také absolvovat vstupní gynekologickou prohlídku. Proč nevím, asi to bylo v té době prostě povinné. Přišla jsem do nemocniční ordinace, kde byly dvě lékařky a dva lékaři. Strašně jsem si přála jít k ženské, ale nebylo mi dáno. Prostě jsem byla přidělena chlapovi. Doktor to byl svéráz a zažila jsem s ním nejednu zajímavou chvíli. Byl náladový jako ženská a člověk nikdy nevěděl, v jaké formě ho zrovna chytí.
Byla jsem objednaná na odpoledne, ale po vstupu do ordinace vidím doktora v obleku. Aha, už odchází, asi mu do toho něco přišlo a mě pošle domů, myslím si. „Tak co koukáte? Svlékejte se a jdeme na to.“ Doktor mě vyšetřil v obleku a mám za to, že si nenatáhl snad ani rukavice.
Jiné vyšetření: Doktor mě prohlíží, kouká do mě, drží si zrcadlo, končící jakousi rukojetí. Zvoní mu telefon. „Podržte si to.“ Strčí mi ten hák do ruky a jde telefonovat. Ruka mi umdlívá, jsem tím hákem ale nějaká celá zahákovaná, nechci se natrhnout, a tak držím a držím a doktor se nekonečnou dobu vybavuje po telefonu. Šílené vyšetření.
Přicházím na vyšetření s nějakým problémem. Asi kvasinkové onemocnění. Doktor do mě kouká tím svým kukátkem, náhle se zvedne, otevře dveře do sesterny a zavolá sestru: „Pojďte sem, to jste ještě neviděla.“ A sestra přijde a také do mě zírá a přikyvuje hlavou, že to je teda něco. Odcházím jako spráskaný pes a netuším, co tam vlastně mám za tak nevídanou věc. Zeptala jsem se na to asi po dvaceti letech, protože mě samotné to vrtalo hlavou, v čem jsem tak výjimečná, ale doktor si to už nepamatoval, co tehdy té sestře ukazoval a potvrdil, že vevnitř to mám opravdu jako každá jiná ženská.
V devadesátých letech ještě vyšetřoval těhotné nějakým dřevěným trychtýřem, přes který dokázal nejen ohodnotit zdravotní stav dítěte, ale i určit pohlaví. „To je srdce, jako zvon. To bude kluk.“ Šup a měla jsem druhou holku.
Po porodu mi zbyly v hrázi tvrdé stehy, nevím, proč mi je v porodnici nevyndali všechny a nějaké tam prostě zapomněli. Ukazuji je po šestinedělí na kontrole, ale doktor na to nemá dnes čas, příště hráz opíchne a vyndá je. A já tedy přicházím a ulehám na gynekologické křeslo a už se ke mně blíží ruka lékařova se skalpelem. „Říkal jste, že to opíchnete.“ „To je zbytečně dvojí bolest. Vezmeme to rovnou.“ Doktor má dnes náladu sadistickou. Rozřízne hráz za živa a šťourá stehy ven. Rejpe v ráně, já se držím madel křesla, vidím všechny svaté. Ven se potácím zalitá krví. Alespoň mě na cestu vybavil vložkou na účet špitálu. Po nějaké době zjišťuji, vyřízl jen jeden steh, druhého si nevšiml. Další řezání jsem předem odmítla podstoupit, raději mi steh vytrhl manžel kombinačkami. Bylo to mnohem šetrnější.
Potřebuji antikoncepci, nechci polykat hormony a ráda bych Danu neboli nitroděložní tělísko. Doktor je mimořádně špatně naladěn. Vyvalí oči a začne řvát. „Vám já Danu nedám! Já jsem tady doktor! Viděla jste svůj čípek? Neviděla! Cytologicky taky nejste nejlepší. Danu, ani náhodou! A vůbec mi do toho ženská nekecejte!“ A nadává dál, mává rukama, vztekle něco píše do karty a pak mě tou kartou popohání ke dveřím, jako když odháníte otravný hmyz. Fuj to byla návštěva. Ještě, že ho neranila mrtvice, jak křičel. Hold budu bez Dany.
Po jiné kontrole stojím bosá u jeho stolu, píše do karty a jeho oči sklouznou k zemi. Má dobrou náladu a z jeho úst vypadne: „Proboha, co to máte za ploutvičky, to jsem ještě neviděl.“ Myslel má krátká chodidla s krátkými prstíky srovnanými tak do řady, že opravdu mohou připomínat malou ploutvičku.
Po nějaké době jsem opět na pravidelné kontrole, chodím dvakrát ročně, kvůli tomu nedobrému čípku, který jsem nikdy neviděla a po provedené gynekologické prohlídce opět stojím u jeho stolku. Je léto, mám šaty, kalhotky jsem odložila v kabince sesterny. A náhle se lékař ptá: „A prsa si prohlížíte?“ Po pravdě přiznávám, že ani tak moc ne. „Tak se na ně podíváme. Sundejte si podprsenku.“ Jenže abych stáhla podprsenku, musím pochopitelně sundat šaty a kalhotky jsou u sestry v jiné místnosti. Inu chce vidět prsa, chce a tak vše odkládám. Stojím tam jako nahá svíce, doktor klape cosi do počítače, otáčí se a zkoprní: „Proboha ženská, tady nemůžete bejt úplně nahá, dyť já jsem doktor. Já můžu vidět buď jen spodek, nebo vršek.“ No, co s tím? Že bych se omotala těmi šaty? Snažím se nějak zabalit ten inkriminovaný spodek, kdyby třeba vešla sestra, doktor letmo prohlíží má prsa.
Můj doktor se vzmohl na soukromou ordinaci. Sídlí už jinde, má novou sestru, ale sám je stejný. Můj děložní čípek se v průběhu let tak zotavil, že mi doktor dokonce dal i Danu, ale já zrovna přicházím na její odstranění, už má své za sebou. Vyskočím na kozu, doktor jedním škubem vyndá tělísko z dělohy a já se mám jít obléci. Jenže co to? Kape ze mě krev. Takhle domů nedojdu, je léto, mám jen krátké šaty a prostě ze mě kap, kap, kap… Opravdu nejsem citlivka, že to bolelo, jsem mu odpustila, přece ho za ta léta znám, ale přece jen se odvažuji: „Já dost krvácím, takhle asi domů nedojdu, nemohla bych, prosím, dostat vložku?“ Pípám ze zástěny. „Copak já jsem nějaký zaopatřovací ústav? Dole máte lékárnu, tak si vložky kupte.“ Hřímá vzteklým hlasem. A mám to. Prostě pan doktor je už soukromník a nedostanu z milosti ani to vložkové nemocniční prkno, jak mi věnoval, když mi za živa řezal hráz a vyřezával z ní steh. Takže semknout nohy a rychle drobnými krůčky odhopkat na záchod a nacpat si do kalhotek alespoň kus toaleťáku, než vůbec dojdu do lékárny, kde zakoupím vložky a opět se s nimi dostanu na WC.
