Článek
Tehdy byl duben, ještě bylo hodně času vymyslet něco jiného, koukali jsme po Řecku. Jurič se ozval sám. Drží nám náš apartmán, těší se na nás a zdražil prý jen nepatrně a zálohu nechce. Hodně dlouho jsme o tom přemýšleli. A pak se do toho vložila naše Karolína. Jezdili jsme tam už tolik let a pokaždé vedle nás bydleli Oktábcovi od Brna. Naše holky si strašně rozuměly. Prostě si spolu vystačily a zatím co syn trávil večery s námi, obě holky brouzdaly někde městečkem. A Kája nás začala ukecávat. S jejich Kristýnou byla pořád v kontaktu a podle všeho měly holky nějaké své dívčí plány. Oktábcovi už měli jasno, jedou. Tak jsme kývli také.
Drahota na každém kroku
Pobyt byl dost drahý už loni, letos tedy prý zdražil domácí jen nepatrně. To sice ano, ale nově si započítal taxu za využití klimatizace a také za parkování. Po celém městečku se totiž změnil systém vjezdu. Jen z ceny ubytování se nám protočily panenky. Jenže to nebylo všechno. O co méně zdražil pan domácí, o to více zdražily okolní podniky. Drahá jídla, drahá zmrzlina, drahota na každém kroku. Dostal jsem nápad, že vezmeme auto a dojedeme nakoupit do supermarketu a žena bude vařit. Se zlou jsem se potázal. Vaří prý celý rok a není blázen, aby vařila ještě na dovolené. Ať si utrhneme třeba fíky. Je jí to jedno. Fíky zralé nebyly, byly zelené, malé a hnusné.
Žena už byla naštvaná a syn stále něco řešil na telefonu. Ani s námi nešel na pláž. Když jsme se odpoledne vraceli, ještě se válel v posteli. Byl na zabití. Do toho se naše Karolína třetí den nějak zhádala s Kristýnou od Brna. Byla nedůtklivá, brečela, nechtěla ani na večeři.
Dovolená na prášky. Manželky se dotkly mé řeči o místní drahotě a řekla, že raději jíst nebude, aby mi neubylo. Na večeři jsem šel sám. Žena seděla nabubřele na balkóně a popíjela víno ze samoobsluhy, dcera plakala do polštáře a syn něco řešil na mobilu. Dovolená jak má být.
Další den se všichni tři umoudřili a šli se mnou k moři. To bylo fajn. Zapíchl jsem slunečník a lehli jsme si. Raději jsem ani nedutal, abych je nějak nepopudil. Pak jsme se šli koupat.
Jenže co se to stalo? Najednou začal proud nést nějaký pruh odpadu. Jemné bublinky něco naznačovaly, ale člověk si napřed myslel, že jde snad o nějaký zbytek šamponu, ale ono ne…plavaly sáčky, pet lahve, kapesníky, vložky a tampony a prezervativy. Fuj, ani nemyslet co všechno plulo.
Moře plné odpadků
A to byl konec. Žena vystartovala z vody jako první: Naposled a nikdy víc! Hnus hnusů! Konec! Bál jsem se, že dá nějakou facku Karolíně, která o tu dovolenou nejvíc stála a ukecala nás k ní. Jenže Karolína se z vody ploužila jako zmoklý pes, zase už brečela. Janek stál ohnutý jako luk a poctivě zvracel. Asi se napil.
Snažil jsem se je utěšit, ale dostalo se mi vzteklých pohledů. Fajn, zaplatím sprchu. Pozval jsem je. Hodím peníz, všichni se lačně natáhli do proudu čisté vody. Tekla krátce. Hodil jsem další peníz…a nic. Poslední pokus. Voda došla. Prachy v háji. Syn krkal na lavičce, dcera měla opuchlé oči od pláče a žena byla dost nepříčetná. Lomcovala se sprchou a těžce nadávala. Ještěže jí nebylo rozumět.
Odjezd! Už nikdy více
V apartmánu nastalo okamžité balení. Ani hodinu navíc. Konec. Nikdy více! Křičela manželka. Začal jsem tedy také balit. Janek byl zavřený na záchodě a ozývaly se odtamtud podivné zvuky nějakého dávení. Karolína balila rychlostí větru.
Pobyt jsme ukončili o dva dny dříve a vydali se na šťastnou cestu domů. Všichni pookřáli. Syn už nezvracel, ani nekrkal, spal. Dcera se zasněně usmívala z okénka, měla v hlavě asi nějaký svůj sen. Žena se na mě usmála a dokonce mě pohladila po ruce, když jsem řadil. Prožíval jsem štěstí.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu šťastný, když se budu vracet z dovolené, ale bylo to tak. A pak to přišlo. Provoz zpomaloval a zpomaloval, až se dálnice zastavila. Stáli jsme. Ve svém štěstí jsem to nijak neřešil. Stisknul jsem ženě ruku a dal jí pusu za ucho. Usmála se na mě. Bylo to dobrý, už se nezlobila.
Návrat doslova pekelný
A já čekal, kdy se ta kolona hne. A ona ne a ne. Nebo jen o pár metrů. Už jsem byl trochu nervózní, ale co, kolikrát jsme kolonu už zažili. Tak jsme holt popojížděli a popojížděli. Mezitím už spali všichni.
A pak se to stalo. Najednou a z ničeho nic. Klimoška nás zazdila a přestala fungovat. Tak jsem se snažil. Zkoušel jsem všechno možné, koukal na internet, co radí umělá inteligence, ale asi byla blbá, nic nezabíralo. Manželka už měla krůpěje potu na čele, syn začal divně chrčet a dcera ze spaní nadávala a mávala rukama. Stáhnul jsem okýnka a vypnul motor. Obešel auto, vrátil se za volant a čekal, až se zase hneme. Pár metrů a dost.
Napadlo mě, že to je naše poslední jízda. Ne jen do Chorvatska nebo z Chorvatska, ale úplně poslední jízda. Že v tom autě prostě umřem. Ženu jsem ovíval, ale na ty dva mladé vzadu jsem nedosáhl. Stejně se všichni probudili a začali silně nadávat. Krčil jsem se za volantem, jako bych tu zpropadenou klimatizaci schválně zničil, aby trpěli. Pochopitelně jsem se snažil ji nahodit, ale byla asi totálně v háji. Byl jsem zpocený jako pes, nasáté triko i kraťasy a ženě se začalo chtít čurat. Jenže kam a jak. Snažila se držet, kroutila se. Kdyby byla chlap, podal bych jí tu petku od koly, kterou jsem měl ve dveřích, ale to by asi technicky nešlo.
Už byla v předklonu a ruku měla mezi stehny. To nebylo dobré. A my stále stáli. Rozrazila dveře, vyskočila ke svodidlům, stáhla spoďáry a čurala. Ulevilo se mi. Jí také. Asi i víc, než mě. Napadlo mne, že je zajímavé, že mě nikdy nenapadlo, že budu mít radost z toho, že se moje žena prostě vyčurá. Z toho pocitu jsem se lehce zavrtěl a usmál se. Já ji měl fakt rád a živě si dokázal představit, jaká muka asi prožívá.
Zase jsme popojeli, jen pár metrů, ale přece. Ozvala se naše holka. Má žízeň. Strašnou. Jenže, kde je pití? V kufru je snad jedna lahev minerálky. Jenže jak z kufru hrabat někde minerálku v koloně?
Řekl jsem vydrž a modlil se, aby vydržela. Aby vydržela k nejbližší pumpě, kde se bude moct napít. Snažila se holka hodinu, dvě, ale pak… „Dopr*ele, já chci pít, potřebuju se napít, jinak tu zdechnu! Mám strašnou žízeň.“ „No já nechtěl nic říkat, ale taky mám strašnou žízeň a možná taky umřu.“ Oznámil Janek.
Začal jsem si opakovat: Vydržáť piońér, vydržáť. Jenže děcka pionýři nebyly, prostě potřebovaly pít. Po očku jsem koukl na ženu. Byla vyčuraná a spokojená. Hlavu opřenou o okýnko spala. Tak aspoň tak.
K pumpě pět kiláků, to dáte! Zvolal jsem vesele při pohledu na mapu. Představil jsem si, že jdu pěšky pět kilometrů. I když půjdu hodně pomalu, musím tam být za hodinu. Ta kolona přece nemůže být pomalejší.
Konečně pumpa. Úleva se vlila do obličejů celé rodiny. Koupit vody, napít se, vystát frontu na záchod. Protáhnout tělo a můžeme pokračovat. Dal jsem si kafe. Nevěděl jsem, jestli tuhle hrůzu vůbec přežiju. Ale na všechny jsem se usmíval. Jsem přece hlava rodiny, ochránce.
Janek vypil lahev vody a usnul jako špalek na trávníku vedle auta, manželka byla trochu hladová a dala si nějaký dortík, dcera mě chytla za loket a povídala: „Víš, co mi řekla ta kráva? Že jsem prej nemožná. Mám hnusný hadry a blbý kecy a všechny kluky odradím. Už se mnou nechce mít nic společnýho. Jsem prej úplně blbá husa.“
Panečku, to byla zpověď a já ani nevěděl co říct. Jasně, že holka nebyla žádná blbá husa, chodila na víceletej prestižní gympl. Chtěl jsem něco říct a začal: „Víš, že to není o tom…“ A najednou se Karolína rozesmála, stiskla mi ruku a řekla. „Hele, nech těch keců. Takový chytrý žvásty, kdo to má poslouchat. Já přece vím svý, ale stejně mě to zamrzelo. Fakt hodně. Prej kámoška. Tati, tam už nikdy, že ne?“
Už nikdy více, hlavně nyní dorazit domů ve zdraví
Usmál jsem se. „Chorvatsko už nikdy více, raděj dovču v republice.“ Smála se jako malá. Moje holčička.
Ještě před odjezdem jsem si všechny zkontroloval. Janek, spící na trávníku opět nasedl do auta, manželka i dcera také. Všichni byli na malé a všichni se napili. Každý měl u nohou lahev s vodou. Okénka stažena a jede se dál. Koloně vstříc.
Po nekonečných hodinách jízdy žádná nostalgie z návratu. Jen čistá radost. Já zažíval štěstí. Dovezl jsem je bezpečně domů. Bylo to tragické, ale dal jsem to. A Chorvatsko? Do toho ať nikdo nekecá, příště jedem do Řecka. Tedy nejedeme, letíme. A já se už těším. Budu konečně i já, jako rekreant. Konec starostí s dlouhou jízdou, kolonami, poplatky.
