Článek
Za minulého režimu byly běžné řeznice, soustružnice, jeřábnice, lakýrnice a dokonce jsem četla i o ženách, které se vyrovnají mužům jako dřevorubkyně. Prostě emancipace byla, ale muži se se ženami rádi podělili o ty těžké profese, ve vedoucích pozicích důležitých podniků se ženy nenacházely. Jen hornice prostě nebyly. Doly byly pro chlapy, uranové doly byly zvláště střežené, tak jako všechno co souviselo s těžbou uranu. Na uranový průmysl platilo těžké informační embargo. Vše bylo tajné, nebo přísně tajné. Díky radiaci byly tyto doly ženám naprosto zapovězené a sfárat pro ženskou bylo prakticky nereálné.
Jenže já toužila spatřit, jak to tam vypadá. Sfárat dolů jako horník, projet se po nějakém patře důlním vláčkem a všechno si to prohlídnout. V uskutečnění mého snu mi stály dvě překážky. Dostat se do podniku a dostat se dolů do dolu. Každá šachta měla pochopitelně pořádné oplocení a velmi pečlivou ostrahu, která seděla ve vrátnici s pistolí po boku. S vrátným by problém být neměl. Cestu přes vrátnici jsem měla legálně otevřenou, pracovala jsem na Generálním ředitelství, ovšem pochopitelně v kanceláři. Nicméně jsem měla podnikovou průkazku, která mě ke vstupu opravňovala.
Ovšem sfárat už byl trošku oříšek. Na té šachtě tehdy pracoval můj tehdejší přítel a tak jsem se ho snažila ukecat, ať to zařídí. Ale to on ne: „Hele, jestli chceš takovou kravinu, tak si to domluv sama. Se mnou nepočítej.“ Takže takhle jednoduše to nepůjde. Jenže nedávno jsme absolvovali s jeho podnikem návštěvu vinného sklípku, seznámila jsem se i se štajgrem, který byl stěžejní k uskutečnění mého plánu. Musel z dolu na povrch vytáhnout výtahem mého mužského, aby si mě převzal a pak nás oba spustit dolů. A já jdouc za svým snem překonala svoji plachost a odvážila jsem se mu zavolat. Tak jsem prosila a slibovala hory doly, že jsem zvítězila. Pustí mě dolů. Kdybych se pokoušela o totéž o čtvrt roku později, tak by mě hnal svinským krokem. Jenže to bych se už ani já žádat nepokoušela.
A tak omámená radostí běžím k šachtě. Opravdu jsem střídavě šla a popobíhala, bylo to daleko za městem, auto jsem neřídila a autobusy jezdily jen podle šichet horníků. Vrátný podezíravě zkoumá moji průkazku, obrací ji na líc a na rub, osahává jí, jestli není falešná, není. Je pravá. Jen co jsem vkročila dovnitř, začnou se za mnou otáčet chlapi. „Hele, ženská!“ „No ty vole, to jsem tady ještě v životě neviděl!“ Kroutí v úžasu hlavou druhý. Další do sebe dloubají lokty a valí oči. Ženské tam měly dvě, obě dámy ve vyšším věku a pochopitelně na povrchu. Jedna bodrá paní seděla v lampárně a druhá dělala svačinářku. Ale tohle tam ještě nebylo. Prostě štíhlá dvacítka se jim po tom mužském území ještě nepromenádovala. A už mě vítá můj Lojza vytažený na povrch. „A Lojzo, říkám ti, žádné kraviny! A jen na desátý! Je ti to jasný, ne?“ Lojza kývá. Svítí mu oči, je vidět, že má radost, kolik obdivu a úžasu sklízím od jeho kolegů.
A vstupujeme do klece a letíme výtahem dolů. Věděla jsem, že je to fofr, ale představit jsem si to neuměla. Měla jsem pocit, že letím rovnýma nohama do pekla. Klec jela rychlostí asi 6 m/s. Ten pocit rychlosti byl asi nejsilnější zážitek. To se prostě nedá ani vyfotit nebo popsat. Je to nepřenosný zážitek. A jen co vystupujeme na tom desátém, už potkáváme jiné horníky. „Teda Lojzo, takovej kus jsi nám sem přived! Hele a jak se ti to povedlo, tady ženská jakživo nebyla.“ Lojza se tajemně usmívá. Lojza si mě vede jako pyšný páv k mašince. Proveze mě po patře. Další mužský za námi obdivně hvízdají. Chci se podívat přímo na dílo, kde se rubá uran. Tam jsou ti největší horničtí machři, lamači. Navrtají horninu, vloží výbušninu a odpálí. Dřou jako koně a berou prachy jako ředitelé podniků. Ty pak rozhází po barech. „Ty ses asi zbláznila, ne?“ „To prostě nejde, provezu tě po patře, buď ráda, že ses sem vůbec dostala. A tak koukám a vstřebávám každou vteřinu projížďky. Jedu důlním vláčkem, přijde mi takový malý, jako pro děti. Někde stojí huntíky s narubanou horninou, jinde prázdné, není tu horko, ani zima, patro je spoře osvětlené, horníci nejsou umounění jako v uhelných dolech. Projížďka končí a opět cesta vzhůru tou závratnou rychlostí. Procházím šatnou, kde se u stropu houpe civil horníků, kteří jsou právě v dolu. Až přijdou, stáhnou si ho dolů řetízkem a lampu odevzdají v lampárně. Tam se odškrtne, že zdárně vyfárali a nikdo dole nezůstal.
Mizím pěšky domů a Lojza se vrací ke své práci. Byl to opravdu zážitek, který se podaří málokteré ženské. Ještě jsem znala dvě, ty měly zážitek ještě intenzivnější, ale rozhodně jim není co závidět.
Asi o čtvrt roku později: Jeden z horníků, jiné šachty, než kterou jsem navštívila já, celé odpoledne úspěšně propíjí svoji zaslouženou mzdu v místním pohostinství. Chvástá se zážitky z dolů, kromě mužských posluchačů zaujatě poslouchá i servírka a její kamarádka. A Vendovi jejich zájem dělá náramně dobře. A tak přitvrzuje a líčí a najednou ho napadne to těm dvěma obdivovatelkám ukázat na vlastní oči. Venda má už pořádně naváto, servírka Alena zavírá lokál, je také posilněna nějakým tím panákem, stejně jako její kamarádka. Venda bere ještě flašku drahého chlastu jako vstupenku do ráje. Ukecává štajgra. Slouží mladý kluk po škole. Nakonec podlehne žvástům a tuzéru a spouští trojičku dolů. Jenže Venda je lamač. Musí to těm dvěma prostě ukázat se vší parádou. Připravuje odpal. Co se tehdy zvrtlo těžko říct. Prostě z dolu vytáhli už jen torza tří lidských těl. Vendova opilost a neopatrnost prostě vykonala své. Mladý štajgr byl pochopitelně odsouzen.
Já jsem ráda, že jsem svoji návštěvu stihla ještě před touto tragédií. Po ní by si to už žádný štajgr prostě nelajsnul. Uranové doly se až do svého zrušení uzavřely pro ženy na trojitou petlici.
