Článek
Obyčejné seprané tepláky v tmavých barvách, vytahané a pohodlné. Ale značkové. O kvalitě těch ošklivých tepláků vypovídá jejich značka. Značka Nike.
Stejnou značku nesou i jejich sportovní boty. Bílé. Tedy původně bílé. Nyní vybledlé s odstínem šedi, trochou bláta. Ale s tou fajfkou, která nikoho nenechá na pochybách, že je to opravdu kvalita.
Jeden kluk začne okopávat podstavec pro značení autobusové zastávky. Druhý se chlubí: „Hele, já je měl první den a hned tkaničky úplně černý, boty špinavý a po týdnu mi tam teklo“. Kluk se zánovníma botama kope o to víc. A přidává se slečinka. Nastavuje nožku v teplácích s Nike botou. „Já už mám taky díry. Koukej. Mě tam fakt teče.“ Třetí kluk má boty už hodně zašlé, mají svůj punc a není se čím chlubit, mluví samy za sebe. Holka se snaží předvést díry v botách, šlape si po špičkách, obuv prohýbá, až bota lehce praskne. Holka je spokojená. Má ty boty už od loňska. Konečně jsou ve stavu, v jakém si je přála mít. Okopané, špinavé s dírou nebo dírami, které já ovšem nevidím, ale za to pěkně prasklé. Děvče má radost. Kluci koukají. Dva hoši začnou podupávat v louži u zastávky. Cákají si navzájem nejen na boty, ale i na ty tepláky. Dělá jim to radost. Ale už jede autobus. Děcka vytáhnou z batohů průkazky a nahrnou se ke vchodu. Jsou špinavé a vůbec je nezajímá, že na stanici čekali jiní cestující mnohem déle než oni. Navíc ve věku rodičů nebo prarodičů. Hrnou se do dveří jako první.
A co na tepláky říká škola?
Někde se škola vzpouzí a snaží se teplákům zabránit. Jenže tepláky jsou prostě pohodlné a rodiče děti brání. Chtějí, aby jejich dítě bylo prostě v pohodě a v klidu prožilo i den výuky.
Já si také pamatuju, jak nám naše třídní vytýkala různé výstřelky v oblékání a v účesech. Holky si nesměly namalovat ani řasy nebo si culík uvázat excentricky. A potom za ní přišla její dcera a my se nestačili divit. Ta holka, o rok o dva starší než my, byla přesně prototypem extravagance, který její máma, naše třídní, tak strašně zatracovala. Přebarvené vlasy. Podivný účes, spousta ozdob, naprosto absurdní oblečení. Seděli jsme jako omámení tehdy v té sedmé třídě. Takový exot, jakým byla její dcera, mezi námi opravdu nikdo nebyl.
Tehdy byla ovšem jiná doba. My se všichni snažili vypadat co nejlépe. Tak, aby nám to slušelo. Prostě pěkně i na úkor nepohodlí. Chtěli jsme se prostě líbit. Co bychom daly za ty strašně nepohodlné džíny, nebo jiné super oblečení z túzu. Jenže to pro obyčejné smrtelníky nebylo k mání. A když už někdo náhodou získal nějaké ty Peace z Tuzexu a na zadku se mu houpaly ty úžasné přívěsky od zipů, byl dnešními slovy cool. Strašně cool. Přijít někdo z nás do školy v teplácích s tím, že je to v zájmu pohodlí, asi bychom se „skáceli smíchy“. Takový spolužák by byl totální outsider. Chápu, že ty tepláky by tehdy nebyly značkové, ale i tak pohodlné byly. Jenže škola byla prestiž. Silně jsme vnímali to, jak se kdo obléká a všichni jsme dbali na to, abychom prostě vypadali pěkně a přitažlivě. Nějaké to pohodlí patřilo snad do našich dětských nebo studentských pokojů. Ano, tam byly ty tepláky, ale jít do školy v teplácích by prostě byla ta největší potupa.
Ale dnes je vše jinak. Tepláky letí a mladí si na nich zakládají. Je dobře, že je školy tolerují. Jde prostě o módní trend, který pomine. A to buďme rádi, že v největších vedrech během prázdnin jsou školy zavřené. Děti by mohly klidně chodit na výuku jen v trenýrkách. Pochopitelně v rámci jejich pohodlí.
