Článek
S Markétou se život nemazlil. Ovdověla a zůstaly jí na krku dvě nezletilé děti. Snad díky tomu nabyla nějakého přesvědčení, že je moudrá jako slova a stala se jakousi rádkyní pro široké okolí. Vyslechla příběh, pokývala hlavou, zatočila očima, svraštila čelo, tvářila se, že vymýšlí to nejideálnější řešení a začala sypat rady jako z rukávu.
Jednoho dne se do naší kanceláře na zdravotní pojišťovně dostavil jistý můj soused. Lékař. Věhlasný proutník, který nenechal jednu sukni na pokoji, byl vyhlášený svými románky se sestrami na oddělení. Vilka, ve které žil, se pomalu hroutila, ale nebyla jeho, patřila jeho ženě, takže se prostě nestaral. Byl to pohledný chlap, kterému táhlo na padesátku. Prostě fešák. Tak přesně on vstoupil do naší kanceláře, v očích hrozný smutek, jak mě zpozoroval, tvářil se, že mě ani nezná a to jsme si tehdy tykali, ačkoliv bych mohla být jeho dcerou. Jak mě potkal v ulici, ihned mi vysekl poklonu, pozval mě k němu domů a plácl mě přes zadek nebo mi dal pusu do zátylku.
Jeho nešťastná tvář upoutala Markétu. Ta okamžitě vystartovala jako starostlivá kvočna. Ujala se Jaromíra, věnovala se mu s největší pílí, aby mu pomohla zahladit všechny jeho prohřešky. Byl tak rád. Za týden byl u nás znova. Markéta dostala bonboniéru, její rady se ujaly. Pobíhala od kanceláře ke kanceláři a chlubila se. Nabízela bonbóny.
A začal za Markétou chodit alespoň jednou týdně, řešili u stolu cosi pracovního, ale do hovoru prosakovalo čím dál tím více stížností pana doktora na neschopnou manželku. Také slova obdivu k Markétě. Už to mi přišlo trošku zajímavé. Pan doktor měl na každém prstu deset mladičkých sestřiček a on tady běhá za ženskou, které je skoro padesát, má na hrbu dvě děti, měří maximálně metr šedesát, ale váží minimálně metrák, v životě neměla jiný zájem než ležet na gauči u televize a …dělat chytrou.
A po pár dnech opět vstoupil pan doktor Mirek. Potřeboval poradit jak na dospívající děti. Manželce nasadil psí hlavu, prý není vůbec doma a nestará se. Markéta dala rady, napekla a navařila a Mirek si přiběhl druhý den pro výslužku. A začal chodit téměř denně. Tu mu Markéta upletla svetr, také svetry pro jeho děti, protože mají v domě strašnou zimu, začala mu vyvařovat. Pečovala o něj jako o vlastní dítě a on k ní chodil se vyzpovídat jako ke své matce, kterou už neměl.
To stvrdil tím, když přišel za Markétou s dalším svým problémem. Byl strašně zamilovaný do jisté lékařky z kožního oddělení místní nemocnice. Chodil s ní několik měsíců. Já ji znala. Byla to opravdu pohledná vysoká blondýna, určitě jí nebylo ani čtyřicet let. Jenže tato jeho láska se mu odstěhovala. Já nevěřila vlastním uším, co to té Markétě povídá. Já bych ho hnala klackem, ale Markéta jen zezelenala a točila očima mnohem déle než jindy, aby vymyslela nějakou dobrou radu, kterou by ho mohla podpořit. Bylo mi trapné s nimi sedět v jedné místnosti, vyšla jsem raději na chodbu a od té doby jsem raději vycházela už vždycky, když za Markétou přišel.
Další měsíc chodil téměř denně. Vždy si nesl domů nějakou výslužku. Markéta byla šťastná. Pak chodit přestal. Bylo to divné, protože kolegyně nebyla nijak znepokojená, nepokukovala po hodinách nade dveřmi jako dříve, nebyla nervózní. „Mirek nechodí, už nemusí, bydlí u mě.“ Odpověděla na můj dotaz, jak to, že nepřišel. Spadla mi čelist.
Markéta na něj byla náležitě hrdá: „No řekni, nejni krásnej? Víš jak na mě lidi koukaj, když s ním jdu? Jak nevěří, jak se mě známí ptají, kde jsem ho ulovila?“ Ona byla naprosto šťastná. A Mirek? Ten se dobře zabydlel v bytě o pěti pokojích. Markéta by ho nejraději nosila na rukou, starala se o něj, nic po něm nechtěla a on si žil dál svým nespoutaným životem. Žila ze zájmu okolí. Dokázala si najít tak krásného chlapa. Museli jí závidět a to ji těšilo. Z toho žila a mohla se pro svého boha přetrhnout. Měl servis se vším všudy, přepsala na něj byt po své matce, prý ho nutně potřeboval pro svoji dceru. Jeho synovi přenechala svoji zahradu, měl dcerku, která trpěla astmatem a potřebovala čerstvý vzduch. O svých dětech mluvit přestala. Ty už byly dospělé, vystudované a pracovaly. Poté se naše pracovní životy rozešly.
A nedávno jsem bývalého souseda Mirka potkala. Měl radost, že mě vidí. Chytil mě, jako před lety, líbnul za ucho, objal mě. Ptal se, co nového. Oči mu zářily, bylo znát, že je to stále stejný šibal. Dnes mu už určitě táhne na osmdesát, ale pořád je to krásnej chlap. Já říkám, že u mě nového nic, pořád vše při starém a ptám se na Markétu. Proč nejdou vůbec spolu? Proč jde sám? A Odpověď zní: „Taková stará tlustá bába, sotva se hejbá. Je líná jako veš. Co bych s ní dělal? Jen se válí v posteli, všechno ji bolí, je na nic. Kašlu na ni. Pojď, půjdeme spolu někam na skleničku.“ Kroutím hlavou. Nechci nikam jít. Je stále svůj, je to pořád ten pohledný chlapík, ten svůdník s jiskrou v oku. Řeknu jen: „Tak pozdravuj Markétu. Čau.“ A pádím dál…Snad s ním byla a stále je opravdu šťastná.
