Článek
V prvním momentě nemůžu věřit. Cože se to děje? Kde se střílí? To snad není možné! Zastavím s manželem u regálu s knedlíky, rybami a majonézou, ťukám do klávesnice. Jsem v háji, mám nervy, nevím nic. „Tady na Karlovce se střílí.“ „A kde jsi, co děláš?“ „Učíme se dál, učitel to neví, ale my to čteme na internetu v mobilu. Střílí se vedle v budově.“ Oblévá mne hrůza, spouštím internet. Šílené. „Poslouchej policii, co řeknou. Chovej se podle jejich pokynů.“ Píšu synovi. Prostě stoprocentní víra v policii. Ta hrůza. Můj syn, ačkoliv dospělý, tak vyděšený. A profesor vykládá dál, jako by se nechumelilo. Tedy vlastně nestřílelo. Nic netuší. Studenti jsou už vystresovaní, stejně neposlouchají. Nikdo nemá žádné informace, jen z internetu.
Co se synovi honí hlavou? Kdo jsou ti postřelení? Znám je? Proboha proč? Co se to děje? Bude střílet i tady? Ačkoliv studuje na jiné fakultě, tak v rámci studia často navštěvuje i tuto budovu Filozofické fakulty. Střelba do nevinných spolužáků syna silně zasáhla, ačkoliv nebyl nijak fyzicky ohrožen.
Ještě ten den mi líčil nějakou zvláštní předtuchu. Byl na záchodě a z okna pozoroval okolí. A najednou si uvědomil, že pod oknem se skýtá dobrá úniková cesta. Tehdy jen takový záblesk myšlenek bez jediného opodstatněného impulsu. Prostě představa: Tady ven oknem, seskočit, pak po stříšce a pryč…
Ne, můj syn nemá žádné nadpřirozené schopnosti předvídat nějaké neštěstí, jen mi tuto souhru děsivé reality a jeho představy sám vyprávěl v úžasu ze shody jeho myšlenek a následného děje.
Přednáška proběhla tak, jak měla, a vyděšení studenti se rozprchli k domovu.
Ačkoliv mému synovi v reálu nehrozilo žádné nebezpečí, nezapomenu na jeho strach. Poté, co se zveřejnila informace o průběhu celého útoku, mne jímá naprostá hrůza. Takové zanedbání, tak zpackaný zásah a policie se ještě pochválí, jak vše zvládla. Ne. Nezvládla nic. Totálně to pokaňhala. Tolik životů vyhaslo. Vrah si přitom leštil pušky hodinu a půl ve čtvrtém patře. Naprosto v klidu se věnoval svému plánu. Hromadnému vraždění. A pár policistů přitom prošlo jen přízemím a prvním patrem. A pak byli vedením stáhnuti. Srdce se mi svírá jen ze strachu mého syna, kterému nebyl zkřiven jediný vlas a byl v té době v bezpečí jiné budovy. Co ale prožívají rodiny studentů zraněných, nebo snad těch, kteří zemřeli? Jejich utrpení a pocit bezpráví musí být neskutečný.
