Článek
Už moje babička s dědečkem se přiznali, že jejich třetí dítě bylo nechtěné. Bylo po válce a měli problém. S dalším dítětem už nepočítali, neměli kočárek, plínky a úspory, aby miminku mohli dopřát běžný vstup do života. Přesto se narodila rozkošná holčička Maruška. Přes nepřízeň osudu vzpomíná na své dětství jako na krásnou dobu. Nic jí nechybělo, byla šťastná se svými dvěma staršími sourozenci i rodiči. Později se sice dozvěděla, že do rodiny přišla tak trochu přes čáru, ale sama žádné problémy nepocítila. Vystudovala i vysokou školu, na které ji její rodiče celou dobu podporovali.
Jenže tehdy byla jiná doba. Děti nebyly rozmlsané, nehonily parádu. Hrály si venku v přírodě. Rodiny žily ve skromných podmínkách a vařilo se často ze zbytků. Nikdo neohrnoval nos. Děti studovaly postupně a studia nebyla nijak drahá. Koleje byly za pár korun a studenti si vozili jídlo z domova.
Dnes mají děti všechno, na co si pomyslí. Jsou zvyklé na určitý standard a pokud se jim ho nedostává, jsou nespokojené. Nedokážou se vyrovnat vrstevníkům, touží po tom, co jiní běžně mají, ale ony si to nemohou dopřát. Dokud jsou malé, není problém. Jenže vstoupí do školky a školy. Atmosféra houstne. Děti věnují pozornost svému oblečení. Boty by měly být značkové. Chodit do školy v teplákách je IN. Ale pochopitelně i tepláky musí nést nějakou známou značku.
Také zhodnocení prázdnin nenechá děti chladnými. A kde jsi byla ty? „No já nebyla nikde. Teda jeli jsme s našima na výlet na Karlštejn a taky jsme chodili na koupák a do lesa.“ Jenže jiní byli v Řecku, v Chorvatsku nebo třeba v Egyptě. A pak je tu kapesné. Děti rády utrácejí. Pokud nevíte, kam kapesné vašich dětí mizí, tak budete asi překvapeni. Děti rády mlsají. To je takové normální, to bylo vždycky. Ale nyní rády mlsají různé pochutiny propagované oblíbenými youtubery. Takže předražené.
V nedaleké vietnamské večerce stojí nepřetržitá fronta děcek od nějakých sedmi let. Jedno dítě platí za dva pamlsky stovku, další si dopřeje víc a utratí rovnou necelé tři stovky. Potom postávají před obchodem ve velikých shlucích a konzumují ty „lahůdky“. Větší děti pokuřují nějaká moderní zařízení a popíjejí. Kdo si mohl něco koupit je IN. Někteří loudí a občas se nad ním někdo slituje a dá mu kousnout do té dobroty. Party postávají celé hodiny. Je to pro ně asi veliká zábava. Nakoupit a konzumovat před obchodem. Jaké kapesné ty děti vlastně mají, když mohou za den utratit třeba tři stovky?
V dětských pokojích těch dětí jsou metráky her a hraček. Rodiče je musí stále obnovovat, aby se jejich děti do pokoje vůbec vešly. Většina dětí má vše, na co jen pomyslí.
Ale co když je dětí více? Umíte si představit, že máte děti tři nebo snad čtyři a každému dopřejete kapesné v několika tisících? Svůj vlastní pokoj? Svůj počítač? Dokážete všem dopřát krásné prázdniny u moře?
Myslíte si, že to není o penězích? Ale dnes se konzumní život netočí okolo ničeho jiného. Děti to vnímají a chtějí své. Nechtějí být ochuzené.
Už neběhají šťastně po louce, nestaví si bunkry z větví a nejezdí s nadšením k babičce do chalupy na prázdniny. Už se žádnému dítěti nezastaví srdce blahem, že dostalo vytouženého plyšáka, nebo snad dokonce hliněnou kravičku nebo koníka do sbírky zvířátek.
A nebude jedináčkovi smutno? A když už dvě děti, což rovnou tři? Nedaří se chlapeček? Zkusíme to napočtvrté. Ale co na to ty děti, které se narodily jako první? Ty se k tomu vyjádřit nemohou. Mají jen jednu výhodu. Jsou první. Ostatní sourozenci po nich dědí třeba ošacení nebo obuv. O kapesné se musí dělit a na nějaké krásné exotické prázdniny mohou rovnou zapomenout. Jsou to ty děti, které před obchodem loudí po kamarádech, aby si mohly kousnout. A když se kámoš slituje…
Ne. Prostě veliká rodina není výhra. Je to na úkor dětí. Každé dítě má nárok na krásné dětství. Ani stát nemá povinnost suplovat rodiče. Všechny příspěvky jsou adekvátní, není třeba je zvyšovat. Přes veškeré varovné signály, že bez dostatečného počtu dětí se nám zhroutí nějaký důchodový systém, je třeba, aby se každý zamyslel nad tím, jestli svým dětem může dopřát vše, po čem nynější děti prahnou.
