Článek
Stoupala jsem po schodišti k našemu bytu, táhla tašku s nákupem. Je pravda, že jsem funěla, co čert nechtěl, potkala jsem sousedku. A sousedka si mě přeměřila shora dolů. Ušklíbla se. „Teda, vy děláte tomu svýmu hotovýho soumara. To bych nikdy nedělala.“ Já zase dělala, že ji ani neslyším. Nestála mi za to. Věděla jsem, jaká je. Stárnoucí stará panna, závistivá a nešťastná. A také dost kousavá nebo někdy i zlá. Hrála si na něco, co nebyla, snažila se, ale nebylo jí přáno. Marně se snažila sehnat nějakého chlapa, ale léta běžela a nějak se nedařilo. Bára se nastěhovala do našeho domu poté, co zemřeli její prarodiče a ona zdědila jejich dvoupokojový byt. Sousedila s námi přes zeď. Tehdy to byla pohledná dívka, milá a přátelská. Chodila do práce a měla vždy nějakého partnera, jenže každý celkem záhy vzal čáru. Za zdmi jejího bytu bylo slyšet její ostrý hlas čím dál častěji. Výčitky, hádky. Posledních několik let už byl v bytě klid. Bára chodila ven snad jen s pejskem, v teplákách, neupravená, obtloustlá, zato plná jedu. Šla jsem ráno do práce, ona venčila pejska. „No jo, už musíte, co? To je hrozné, to si neumím představit takhle ráno do práce.“ Prý podnikala z domova. Co dělala, nikdo nevěděl. Odpoledne mne zase zastavila. „Tak si představte, že Bartůňková z prvního zase táhla kufry. Letos už potřetí. Taková stará ženská a jen trajdá. Kde na to vůbec bere? Ona si letos letí už potřetí k moři. Pak, že se mají důchodci špatně. Houby.“
V sobotu byla u Pečenkových na patře oslava. Malý Štěpán slavil deset let a měl pozvané kamarády. V pět hodin odpoledne byla zřejmě oslava v plném proudu, nejspíš nějaké písničky a dětská diskotéka. K nám se to moc neneslo, ale Bára sousedila zdí přímo s Pečenkovými. Zrovna jsem vycházela ze dveří, když se z těch svých vyřítila nepříčetná Bára. Začala bušit do dveří, zvonit. „Koukejte to už vypnout, kdo v tom má žít. Nehodlám poslouchat řev vašich rozjívených děcek! Vřískají mi za zdí už dvě hodiny!“ Rychle jsem prosvištěla za jejími zády, ani nevím, jak to dopadlo, jestli byla dětská párty nakonec rozpuštěna.
V úterý jdu z práce po čtvrté hodině a Bára zrovna venčí. „Tak konečně z práce, že jo, jestli to vůbec stojí za to, co? To Pazderníková přišla domů už v jedenáct. Jindy chodí domů třeba v jednu, nebo ve dvě, ale dneska už v jedenáct. No, to víte UČITELKA. Ta si tam jde na chvíli a hned je doma. A to si všichni kantoři jen stěžují, jak mají málo. Nic nenaučí, kazí děcka, berou prachy o kterých se jiným ani nezdá, a ještě si stěžujou.“ Ani nijak nereaguju, co já vím, jak na tom jsou kantoři.
Ve čtvrtek odpoledne se do našeho vchodu stěhovali noví nájemníci. Jednalo se o rodinku Romů se třemi dětmi. V osm večer zvonila na naše dveře Bára. Chtěla, abychom podepsali jakousi petici proti novým nájemníkům. Prý jen berou dávky, budou mít větší byt než má ona, do práce nechodí, a nájem jim zaplatí sociálka. Ona to nesnese a věří, že i my ostatní to také tak nenecháme. Koukala jsem jako vyoraná myš. Vždyť ty lidi vůbec neznám a je to věc pronajímatele bytu a ne moje nebo snad Báry. Odbyla jsem ji mezi dveřmi, vůbec jsem se s ní nechtěla o tom bavit, spíše tedy v jejím případě se s ní hádat. Zabouchla jsem dveře. Nebudu soudit nikoho, koho neznám.
Pátek v podvečer jedeme s mužem na nákup. U dveří se sejdeme s Bárou. Je upravená, nalíčená a sluší jí to. Vyseknu jí poklonu. „To víte, večeře, divadlo….“ Usmívá se. „Taky vás snad ten váš občas vyvede, ne?“ Divadlo zrovna nemusím, ale na druhou stranu si myslím, že na večeři mě můj muž vyvede mnohem častěji než naši sousedku všichni chlapi dohromady. „Tak si to užijte.“ Popřeju. V devět už slyším za zdí podrážděný hovor. Asi se divadlo nekonalo. Hovor přerůstá v hádku, znějí výčitky. Prásknutí dveří.
Na jednu stranu je mi té stárnoucí ženské líto. Každého pomluví, vůči každému má výhrady, s nikým se nesnese, většinou lidí pohrdá a vysmívá se jim. V podstatě jim závidí. Partnerský vztah, dovolené u moře, děti, práci a snad i ty sociální dávky. Přitom je sama jako kůl v plotě, ani za ní nikdo nechodí, žádné kamarádky nebo rodina.
Je sama, možná je i psychicky nemocná. Závidí starším lidem dovolené, učitelům práci, pošklebuje se a pohrdá běžným zaměstnáním, nesnese veselí slavících dětí. Trnem v oku jsou jí i ti, kteří podle ní žijí z dávek. Proč se raději nezamyslí nad sebou? Život jí plyne pod rukama a ona marní roky.
