Článek
Měl to být hezký sobotní program. Napřed Tomáš s tátou shlédl místní veslařské závody, kolem patnácté hodiny spolu zašli do restaurace Koruna, kde poseděli až do čtvrt na šest. Ještě spolu přešli rušnou ulici u Tyršova náměstí a rozloučili se. Tomáš prý řekl, že půjde sám domů přes náměstí Rudé armády, které se dnes jmenuje Mariánské.
Při pohledu do mapy města je zřejmé, že ta hospoda stále existuje a cesta přes Tyršovo a Mariánské náměstí odpovídá tomu, že chlapec sám pokračoval k domovu do centra města.
Proč nešli spolu, proč šel Tomáš sám ?
Chtěl se snad táta ještě vrátit do hospody k rozpitému pivu ? Nebo potřeboval jít někam, kam se už synovi nechtělo a raději volil samostatnou cestu domů?
Jenže Tomáš domů nedorazil.
Oznámení o zmizení sedmiletého chlapce obdrželo obvodní oddělení Veřejné Bezpečnosti v Uherském Hradišti ten den ve 22:30 hodin. Ihned se rozjelo noční pátrání, které bohužel skončilo nezdarem.
Do opakovaných pátracích akcí se zapojili také dobrovolníci a vojáci ČSLA, letci Aeroklubu Svazarmu i Letecké správy SNB, veslařský klub a Poříční oddíl VB s potápěči, kteří propátrávali řeku Moravu. Chlapce hledal doslova kdo mohl a všemi možnými prostředky. Kriminálka prověřila stovky lidí, vyhodnotila obrovské množství poznatků, bylo vyhlášeno a zveřejněno celostátní pátrání.
K pozdějšímu pátrání už byly využity nové databáze, internet a mezinárodní spolupráce.
V některých článcích se mylně objevuje doba jeho zmizení určená na rok 1992. Z nějakého důvodu zde došlo k pochybení. Malý Tomáš se narodil 3.5.1979, v době zmizení mu bylo 7 let a navštěvoval první třídu. Dobová fotografie zobrazuje sedmiletého kluka, rozhodně nejde o třináctiletého žáka. Době zmizení přesně odpovídá i osobní vzpomínka jeho spolužačky. Chodila s ním do třídy. Byla přestávka, žačka ji trávila na chodbě a zaujala ji skupina příslušníků veřejné bezpečnosti. Vstoupili tehdy do její třídy. V tom okamžiku zazvonilo a děti se musely vrátit do svých lavic. Vešla a spatřila muže, jak mluvili se soudružkou učitelkou. A učitelka tehdy pronesla jeho jméno. Tomáš Rajsigl.
Zpozorněla. On ten den nepřišel do školy. A pak už nikdy. Co se mu stalo? Jak by dnes vypadal? Třeba by z něj byl sportovec. Běžec. Už tehdy podle jejích vzpomínek rychle běhal po škole.
Každopádně to byl kluk s jiskrou v oku. Vtipálek nabitý touhou po životě. Zvědavý a zvídavý.
Na to, aby zmizel sám plánovaně, byl příliš malý. Kdyby se jen ztratil, zabloudil, určitě by se rychle našel v první fázi hledání. Mohl se vydat na průzkum nějakého záhadného objektu. Propadnout do suterénu starého domu, nebo se snad utopit v řece, ačkoliv jeho cesta k domovu vedla opačným směrem. Snad ho mohlo srazit auto a naložit a odvézt. Mohl ho někdo kamsi vylákat, odvést, nebo spíš odvézt. Za celých dlouhých 40 let se neobjevil ani živý, ani mrtvý.
Je to neuvěřitelné, ale jako by se propadl do země, ten malý kluk se šibalským úsměvem.
Zdroj:
