Článek
Měla jsem ráda zvířátka, ale doma jsme žádné neměli. A naši sousedé mne pozvali jednoho dne na návštěvu, abych si mohla prohlédnout jejich morčátko. Byla jsem vždycky taková dobře vychovaná holčička, morčátko jsem si prohlédla, ale nebylo moje, ani jsem se neopovažovala požadovat, aby mi ho dali pochovat. „Líbí se ti naše morčátko? Je to Emilek.“ „Ano, líbí se mi.“ „Chtěla bys mít také doma nějaké zvířátko?“ Kývám hlavou. „A proč žádné nemáš?“ Krčím ramínky. Byla jsem hodně plachá, a návštěva mi radost nedělala. Šla jsem tam z povinnosti. Jenže tím návštěva u sousedů nekončila. Pamatuji si to jako dnes. Ti dobří lidé pokračovali v mé zpovědi.
„A co máš ráda k jídlu?“ Mně byly v té době asi tak čtyři roky. Jenže co jsem ráda jedla? Byla jsem totiž trochu zvláštní. Nevyhledávala jsem vůbec sladké, bonbony, dorty nebo zmrzlina mne nechávaly chladnou. Byla jsem ale i mlsná, něco mi chutnalo víc a něco míň. Na druhou stranu určitě ne tolik, jako děti dnes, které nejedí polovinu běžných jídel. Když jsem byla třeba nemocná a chtěla jsem něco dobrého na zub, tak jsem si přála obložený chlebíček, nebo grilované kuře. To byla pochoutka. Ale kam míří sousedi, kteří se ptají, co mám ráda? „Co máš nejraději k obědu?“ A já namáhám svoji hlavičku, vždyť neznám názvy těch jídel, které mi chutnají. Babička uvaří a dá mi na talíř. Já baštím. Někdy s velikou chutí, jindy mne musí nutit. Ale co mám vlastně ráda? „Já mám ráda kuře.“ Napadne mě, že vím, že pečené kuře mi opravdu chutná a vím, že je to kuře. „A co ještě?“ Horečně přemýšlím. Hlavou mi běží ta různá jídla, ale nevím, jak se to jmenuje. Je to prostě nějaké maso a uvnitř je vejce a k tomu rýže. Jenže netuším, jaký to má název. Nebo omáčka, v ní kus masa a k tomu knedlík. Zaboha si nemohu vzpomenout, jak se to jídlo, které mi tak chutná jmenuje. Najednou mě napadne kachna. Tu znám s knedlíky a se zelím. „A co máš ještě ráda?“ Proboha, proč to ty sousedi potřebují vědět, já se tak snažím, je mi to nepříjemné, takový výslech, nevím jak odpovědět, protože těch jídel mi chutná víc, ale nevím, jak se jmenují. Prostě babička dala na talíř a já baštila, jenže neřekla: „Evičko, dneska máme svíčkovou.“ Nebo: “ Dneska jsem připravila k obědu karbanátky.“ A já chtěla být za chytrou holčičku a bylo mi hloupé říkat, no já mám ráda takovou omáčku a knedlíky a maso. Nebo takový ty koule a k tomu brambory. A tak jsem se potila a přemýšlela, co říct, s těmi ptáky mi to prošlo, kuře, kachna. No možná taky jíme labutě. Ty jsou na rybníku, tak je to možný, že je babička taky peče. „No a taky mám ráda pečený labutě.“ Tak a bylo to. Trapas jako hrom. Sousedi se chechtali, až se za břicha popadali. Mně bylo strašně trapně. Labutě jsem prostě netrefila. Vraceli mne domů a ještě se smáli. Mně bylo do breku. Nikdy k nim už nepůjdu. Ještě ve dveřích líčili babičce, jak jsem jim tvrdila, že doma jíme pečené labutě.
O této návštěvě jsem přemýšlela už jako dospělá a ani tak jsem nepochopila, proč mě ti lidé tak trápili svými otázkami. Byla jsem opravdu malá holčička, ale dobře vychovaná a věděla jsem, že každému musím odpovědět, když se mě na něco ptá. Ale proč tak dotírali? Ještě bych to pochopila, kdyby celá příhoda vyústila v pozvání na dortík, sušenky, nebo by mi chtěli dát pytlík bonbonů, kdyby třeba řekli, koupili jsme, Evičko, dortíky, pojď, každý si dáme jeden kousek, když je máš tak ráda. Nebo: tady máš pytlík bonbonů. Ne, oni se jen smáli, že jsem řekla takovou blbost.
