Článek
Jako malá jsem bydlela ve společné domácnosti s babičkou a dědečkem. Dědeček měl někdy za úkol vyvézt mě na kočáru na procházku. Často se cílem naší procházky stala jedna zahrada, nebo spíš loučka bez oplocení, kde byla na dlouhém provazu přivázaná koza. S kozou jsem navázala už jako batole úzký vztah a kozu si zamilovala. Byly jsme s kozou asi tak stejně staré i stejně velké a rozuměly jsme si. Tedy až do chvíle, kdy mě ta koza silně zklamala. Dalo by se říct, že mi způsobila trauma. Alespoň z dnešního pohledu psychoterapeuta jsem trauma jistě měla.
Já s kozou.
Takže jsem oblečena, usazena na kočár a jedeme. Ke koze. S kozou je prostě zábava. Koza je moje kamarádka. Jezdíme za kozou a já spolu s kozou stárnu. Už nesedím v kočáru, už ke koze dojdu po svých. Vede mě děda. Já chci koze ukázat svoji mašinku. Je dřevěná, hezky barevná a točí se jí kolečka. Mně se mašinka líbí a koze se bude líbit určitě také. Tak jdeme. Konečně jsme u kozy. Jdu jí ukázat mašinku. Předvádím jí barevný vláček, ukazuji jí ho, aby ho dobře viděla. Koza si ho očuchává. Asi se jí také líbí. Najednou vycení své kozí zuby a vrhne se po jednom barevném kolečku. Naprosto nemilosrdně ho uhryzne a žvýká. Já ucuknu mašinkou a zírám na prázdné místo po kolečku. Derou se mi slzy do očí. Koza mě neskutečně zklamala. Spásla mi kolečko. Prostě místo trávy spásla kolečko mojí mašinky. Vracím se k dědovi. Dědovi cukají koutky, ale utěšuje mně. Pláču. Koza spásla kolečko. Jsem nešťastná. Má žrát trávu a ona žere vláček.
Za nedlouho si mě bere moje teta, že s ní půjdu na procházku. Jdeme na návštěvu k její kamarádce. Má bílého pejska a je to teta veselá. Umí udělat z jazyku ruličku a chytit se pravou rukou přes hlavu za levé ucho. Já to neumím a ona se mi směje. Má zrovna nový magnetofon. Předvádí ho tetě, co všechno ten kotoučák umí. Umí i nahrávat. Tety kamarádka si mě chce nahrát. Zapne nahrávání a že mám něco říct. Ale co mám říkat? Mám v hlavě tu kozu. Je mi líto mašinky bez kolečka. Takový to byl hezký barevný vláček a ta koza…
„Tak Evičko, řekni něco! Nahraje se to a pak si to poslechneš.“ „Co mám říkat?“ Nevím co a lámu si hlavu. „Řekni, co chceš.“ V hlavě mi leží koza. A tak spustím. „Koza spásla kolečko.“ Aha, tak ještě něco. „Koza spásla kolečko. Koza spásla kolečko. Koza spásla kolečko…“Směje se teta i její kamarádka. Jedu dokola jako gramofon, když se zasekne. To je ale vydařená nahrávka. Přehrávají mi moje slova. Slyším sebe samu, jak žaluju na kozu. Prostě kolečko spásla a už jí nechci ani vidět, kozu proradnou.
