Článek
Pochopitelně na pokoji sundám župan, obleču si tříčtvrťáky a triko, hodím do kabelky potřebné a nepotřebné z ní vyndám a jdu. Manžel vyšel k hotelu Krakonoš a chceme spolu projít park s miniaturami našich pamětihodností. Do kopců se mi pěšky nechce, manžel by musel navíc dlouho čekat, než se tam vyškrábu. Chci si užít jízdu lanovkou. Jsem u zpívající fontány a zvoní mi mobil. Manžel. „Už běžím na lanovku. Za chvíli tam jsem.“ Inu, slovo běžím, bylo přehnané. Šla jsem svým ostrým tempem. Čučím do navigace a jdu podle ní. Od hotelu to mám k lanovce kilometr a čtvrt. Co čert nechtěl pořád do kopce. Snažím se jít rychle, je teplo a strašně se potím. Navíc funím. Najednou se cesta mění a já jdu z kopce, vydechuji. Jenže co to? Navigace mi oznamuje, že se mi trasa prodloužila. No jasně, já husa zabočila vpravo místo vlevo. Zašla jsem si. Tak otočka a hurá zase do kopce. Už zase sotva lapám po dechu, pot kape na brýle. Už se blížím k lanovce. Dofuním k okénku. „Ufff, uff, húúú, úúú…“ Vydechuji a nabírám dech. Odhazuju spadlé vlasy z čela, po kterém se kutálejí krůpěje potu. „Kdy jede ta lanovka?“ „Za tři minuty.“ „Tak jedu.“ „Normální jízdně?“ „Jako invalidní důchodce.“ „Tak sto třicet.“ Začnu lovit v kabelce. Stále ještě zrychleně dýchám. Přehrabuju kabelku. Dvě svačiny, pití, kapesníčky, mobil…ale kde je ta zatracená peněženka. Házím kabelku na zem, poklekám a rozevírám jí doširoka, abych měla dobrý přehled. Vytahuju na zem pytlík s namazaným krajícem chleba a vajíčkem, jeden, druhý, pití, kapesníčky a spoustu dalších volovin, jen ta peněženka nikde. “ Do háje. Nemám peněženku. Sakra, do p****e, do háje.“ Zvedám se. Vytřeštím oči na prodejce jízdenek. „Nemám prachy.“ Rychle přemýšlím, jestli je lepší jít zpět do hotelu a opět nahoru do kopce, nebo šplhat ten krpál přede mnou pěšky. Už teď toho mám plně brejle, nahoře čeká manžel a já jsem tady jako trumpeta bez peněz. „Na dluh mě nahoru asi nevyvezete? “ Zkouším, ačkoliv nevěřím, že by to v dnešní době někdo udělal. A ten dobrý člověk povídá. „Ale jo, tak si nasedněte.“ Jsem šokovaná. To jsem nečekala. Vlézám do kabinky a strašně děkuju. Ještě volám jako pošuk: „Já mám nahoře manžela, on má peníze. Já vám to donesu.“ A už jedu. Jsem jako ve snu. Ten člověk mě, zpocenou, zadýchanou ženskou, s vyvalenýma bulvama opravdu vyvezl nahoru. Nahoře už čeká manžel a já mu líčím trapas a toho dobrého chlapa v dolní zastávce. Dáváme si kafíčko, prohlížíme sochy, poté miniatury. Je to krásné odpoledne.
Je čas na návrat. Pokud bych šla dolů pěšky, mohla bych vidět krásnou rozhlednu Hameliku. Můj muž šel okolo ní a ukazuje mi fotky. Také bych jí ráda viděla. Jenže chci zaplatit svůj dluh. Scházíme dolů pod lanovkou, kašlu na Hameliku. Manžel se nějak belhá, snažím se ho popohánět, brzo lanovka zavře a můj zachránce odejde. Manžel jde, jako by měl nohy ze dřeva. Jsem nervózní. Musí vyrovnat můj dluh. Dotáhnu belhajícího se muže, kterého zmohly okolní kopce, včas. Nakouknu do budky a pán se rozjaří. „Jé, to jste zase vy?“ „No jasně. Jdu zaplatit dluh.“ „Ale to jste nemusela.“ „Ale jó, jste dobrý člověk, zasloužíte si to. Nevěřila jsem, že mě vyvezete.“ Měla jsem strašnou radost, že jsem ho stihla, za pár minut končil. On byl evidentně také potěšený. A já měla obrovskou radost z toho, že jsou opravdu mezi námi lidé hodní a dobročinní, kteří se slitují, nad jinými.
Jenže nejhorší je na tom ten závěr. Jak si to tak s mužem šlapeme dolů od lanovky k hotelu a cestou se rozhodneme ještě stavit v kiosku na pivko, tak hmátnu do kabelky a nahmátnu čtyři stovky ukryté v boční kapse. Já prostě po té masáži vytáhla peněženku, byla těžká a velká a už bych tam těžko nacpala ten chleba ke svačině. Vyndala jsem peníze, které jsem dala do té boční kapsičky. Jen jsem na to, jako trumpeta při tom chvatu docela zapomněla. Nemusela být taková ostuda, ale zase bych nezjistila, že dobří lidé jsou stále mezi námi.
