Článek
Prvních čtrnáct dní v nemocnici probíhala léčba akutního stavu. Maminka ovšem za celou tu dobu zeslábla a přestala chodit. Jakoby z ní odcházel život a vůle k žití. Ačkoliv léčba zahnala zánět v těle, stav Pavlíniny maminky se nelepšil.
Pavlína:
„Tak počítejte s tím, že vaši matku pustíme za dva dny domů.“ Kulím oči. Máma bydlí sama v garsonce, já se k ní nevejdu a ona k nám také ne. Mám postiženého syna, celodenně se mu věnuji a v maličkém bytě není možné umístit nikam další postel. Navíc máma by ani nechtěla bydlet s námi. „Jak se ale postará o sebe? Jak si dojde na záchod? Vždyť nechodí, tady nesmí ani slézt z postele, stále leží. Už tak byla slabá, ale tady jí svaly ještě ochably. Neujde ani metr.“ „Matka řekla, že má domácí péči zajištěnou.“ Jsem nešťastná. Maminka chce prostě domů. Kdo by nechtěl. Je svéhlavá, ale na doporučení zvysoka kašle. Jíst nechce, jídlo je hnusné a nemá chuť. Chodit nebude, protože nesmí. Jen leží. Vrostla do postele.
Podařilo se mi ji na nějakou dobu umístit na léčebnu pro dlouhodobě nemocné, která patří pod nemocnici. Věřím, že se zotaví a bude schopná vrátit se do svého domova, na kterém lpí. Strašně si přeju maminku rozveselit, udělat jí radost, chodit s ní, vyvést ji ven s chodítkem a donést jí něco dobrého, co by trochu snědla. Zatímco na akutních lůžkách je frmol, tady je to pravý opak. Totální klid a ticho. Slyšet je jen chechtající se personál. Pokoje jsou zavřené, krásné moderní společenské prostory s pohodlnými sedačkami opuštěné. Na pokoji není kam si sednout. Prosím o židli. Druhý den židle přistavena, nicméně po dalším dni opět odnesena. Návštěvy musí stát nad svými blízkými. Nemají jedinou židli. Stolky musí být prázdné a uklizené. Netoleruje se nedojedené jídlo, ani donesené z domova. Služba ihned vše odnese a zlikviduje. Nikdo nesmí opustit pokoj. Je ihned zahnán zpět na lůžko. Mohl by upadnout a personál za něj má zodpovědnost. Žádné chození, žádné sezení. Nic. Jen ležet a spát. Je tedy možné si pustit televizi. Brzo ráno snídaně, v jedenáct oběd a ve čtyři večeře. Je třeba ji sníst ihned. Kdo trpí nechutenstvím, nebo poruchou příjmu potravy, má smůlu. Nesnědené jídlo záhy služba odnese. Neexistuje nechat si chleba s pomazánkou na stolku a sníst ho později. A jaké je počasí venku? To se neví. Zatažené žaluzie, přes které není nic vidět. Absolutní odstřihnutí od světa. Jen spát, ležet, rychle se najíst a zase ležet a spát. Čekárna na smrt. Na chodbě se vesele baví personál. Chechtá se. Na chodbě není vidět také nikoho jiného, než rozesmátý personál. Jsou veselí. Pacienti jsou ukázněně v pokojích. Leží a ani nedutají. Na chodbu nesmí vystrčit ani nos. Je pravda, že tu panuje řád. Každý den je pacient vyzván k rehabilitační procházce. Sestra ho provede po chodbě. A hurá zpátky do postele a spát. Ano, jsou tu vesměs pacienti staří. Jenže někteří by se mohli vrátit ještě do soběstačného života. Odtud ovšem jen těžko. Ležet a spát. Probrat se, posadit se na posteli a jíst a zase spát. Den za dnem. Oddělení se chlubí bohatým programem a činnostmi. Čekám, jestli se po třech týdnech zjeví dobrodinec s obrovským chlupatým psem, který mámu vybídne, aby si psa pohladila. To bude canisterapie. Moje máma psy nemusí. Prostě každý nemusí být podělaný z pejsků, ačkoliv jsme národem pejskařů. Neumím si představit, že by se nadchla z toho zážitku, že po třech týdnech povelů ke spaní bude moct pohladit velikého psa. Nebo spíš bude muset pohladit psa, aby měla radost. Hejna veselých sester se shlukuje v zákulisních prostorách. Je vidět, že baští dortíky a chlebíčky. Pokaždé má jedna z nich ovšem službu a hlídá, aby žádný pacient nepronikl do chodby.
Zazvonit na sestru? Nemyslitelné. Něco takového se jen tak nepromíjí. Krásné vybavení, pacientská lednice, krásné společenské prostory plné vybavení ve skříních ke společenským hrám jsou netknuté. Je to jasné. Pacienti jsou staří. K lednici dojít sami nemohou, nebo nesmějí. Musí ležet. Zvonit na personál je nežádoucí. Vyvolá to jen vztek.
A ačkoliv po chodbách pobíhá spousta sester, ošetřovatelek a pomocného personálu, za mojí mámou přišla za tu dobu jen dvakrát sestra a jednou doktorka. Jinak chodí roznašečky jídla, které přinesou stravu a záhy odnesou. Není možné povečeřet později. Večeře je prostě ve čtyři, jinak se odnese. Teplé večeře jsou několikrát týdně, jindy jsou studené. Odnese se ovšem i nedojedený chléb nebo housky, pomazánka, sýr nebo cokoliv jiného. Neexistuje nechat si kousek na pozdější večer, kdy člověku vyhládne, nebo kdy je zvyklý večeřet. Vyhodí se i nenačaté jogurty od rodiny. Prostě na stolku nebude nic. To je předpis. Přít se a hádat se nemá nikdo sílu. Pacienti jsou staří a bojí se. Bojí se personálu, bojí se, aby se neznelíbili. Nechtějí přidělávat starosti a nechtějí obtěžovat.
A já přemýšlím, co tam vlastně ten personál dělá. Je tu hodně sester, jenže jediný, kdo je vidět při činnosti jsou ošetřovatelky. Nebo prostě ten personál, který jídlo roznáší, vzápětí odnáší, kontroluje uklizené stolečky a odnáší mísy. Potom také uklízečky, které místnost cídí podle předpisů. Je to všechno podle předpisů. Čistota, sklizené stolky, ukáznění pacienti, pěkně ležící nebo na povel kráčející a na povel jedící. Je to takové umrtvovací zařízení. Je mi moc smutno. Tolik jsem si slibovala, ale bohužel. Víra odchází. Ještě musím za sociální sestrou. Je dopoledne, určitě bude na svém místě. Sedí v kanceláři na druhé straně celého prostorného areálu s parkem.
„Co potřebujete?“ „Chtěla bych si s vámi promluvit.“ „O čem?“ „Tak celkově o mé mamince.“ „Ale já na vás nemám čas.“ Sociální sestra bez špetky sociálního cítění. Veliká a statná žena, které z očí srší blesky. Smutné. Nakonec si domlouváme schůzku. Tedy vlastně nedomlouváme, mě se na moje možnosti neptá. Strčí mi do ruky papírek. Ve středu v osm si na vás udělám čas. Jsem ráda. Sice se mi to vůbec nehodí, ale neodvážím se oponovat. Žádný úsměv, žádný náznak pochopení. Pracovnice ve věku mých dětí. Jsem pouhá nula, která se bojí o maminku. Pracovnice je důležitá. Stejně tak jako personál celého oddělení následné péče. A to je prosím oddělení, kdy je pobyt částečně přímo hrazen. Nejde celý ze zdravotního pojištění. To, že jsem sestrám donesla kafíčko a dortíky a také bonboniéru a ještě…no prostě každou chvíli něco, je samozřejmostí. Nezasloužím si u mámy ani sednout. Židli mi už dávno odnesli. A luxusní křesílka ve společenské místnosti jsou na okrasu. Tam nikdo prostě nesmí.
