Článek
V té době bylo její dceři asi čtrnáct, synovi o něco méně. Zatímco kluk, jako by jí z oka vypadl, dcerka byla jiného ražení. A Jolana tehdy koupila zájezd do Řecka. Letecky, ale bez jídla. Proč ne. Také jsem v té době tak jezdila, spíše tedy létala, jenže jsem měla v kufru nějakou šišku salámu a sýry a večery byly naplánované v bulharské hospůdce. Muž i děti chtěli jíst. Jolany manžel ovšem nejel a Jolana na vaření nebyla ani doma, natož na dovolené. Znalá požadavků běžné rodiny na dovolené se jí ptám: „Když to máte bez jídla, budeš asi vařit. Co si tedy vezeš?“ Nechtěla jsem ani tak vyzvídat, ale chystala jsem se toho roku také na dovolenou s dětmi k moři, ale do bulharského městečka, takže jsem chtěla nějakou inspiraci. „Vezu pytel těstovin, rýži a nějakou tu konzervu. A taky sůl.“ „Asi pro děti nějaké sušenky, oplatky něco na rychlou svačinu, že jo?“ „Sušenky nejsou zdravé. Budeme jíst radši fíky.“ Usmívala se a já byla přesvědčená, že si ze mě utahuje. Já odlétala také, zabalila jsem si po svém, navíc jsme byli v letovisku, kde nebyl problém cokoliv dokoupit. Večeře jsme měli plánované v nějaké bulharské hospůdce. Jenže podle toho, jak Jolana ukazovala prospekt ubytování, oni byli někde mimo civilizaci.
Potkaly jsme se na závěr léta. A Jolana spustila.
Měla jsi pravdu. Já tam jela za krásnou přírodou, bylo to úchvatné, to čisté moře, cikády. Kdo by měl pomyšlení na jídlo. Na malou pláž nás vozil autobus, měli jsme krásné výhledy. Kája byl spokojený, ale Alena byla na zabití. Jen pořád že má hlad, že chce jíst, že jí trápím. Pořád mi dávala poslechnout, jak jí kručí v břiše, schválně se odvracela od moře, že na něj kašle, že chce jíst. Jenže tam nebylo kam zajít, byli jsme prostě v přírodě. Snědly se špagety, konzervy, vydala jsem se do obchůdku asi dva kilometry, něco nakoupila a Alena stejně jen nadávala, že je to hnusné, že chce už domů, že má hrozný hlad. Jolana mi začala ukazovat fotky. „Podívej tu krásu, tu romantiku, to azurové moře. A Alena měla v hlavě jen jídlo.“ Ve vedlejších bungalovech lidi grilovali, měli půjčená auta a někde si nakoupili ryby nebo maso. Ta vůně se nesla a Alenka vyváděla o to víc. Poprosila jsem teda sousedy, ať mi také dovezou nějaké maso a rybu. Snažila jsem se Alence udělat radost. Večer jsem rozpálila gril, jenže jsem nikdy předtím negrilovala a dost jsem to spálila. Alena se cpala jak nezavřená a druhý den jí bylo strašně zle. K moři s námi nejela, odmítla vyjít ven. Další den jsme měli zaplacený výlet za krásami vnitrozemí ostrova. Bylo to úžasné, Kája byl nadšený, Alenka nejela. Prý je jí pořád špatně. Když jsme se vrátili, Alena nikde. Měla jsem strach, kam šla a proč, co se jí mohlo všechno stát. Ihned jsem panikařila a volala delegátovi. Chtěla jsem vědět, jestli ji neviděl někdo ze sousedů, a on měl na všechny kontakt. A moje Alena se vnutila sousedům do auta a vyrazila s nimi na výlet. Do městečka. Byla s nimi na nějaké pláži, ale hlavně na obědě a také na nákupu. Na další dny dovezla jídla za pár tisíc. Pochopitelně jim slíbila, že jim všechno večer uhradím. Jasně, že jsem to zaplatila, ale ta ostuda. Vykládala jim, jak prý nevařím a ona asi umře hlady, že jím jen fíky a stačí mi to. A na závěr se mnou ještě měsíc nemluvila.
Přemýšlela jsem, jak to vlastně vypadá u nich doma. Jolana evidentně na vyvařování není, obejde se s málem, stejně tak její syn Kája, ale Alena je štíhlá jako proutek, stejně jako její mladší brácha, ale potřebuje se najíst. Jak se vlastně doma stravují?
Na druhou stranu ani u nás ta dovča nebyla úplně v pohodě. Večer jsme v bulharských hospůdkách ochutnávali jejich speciality, tedy já a manžel, ale co myslíte, že vymáhaly děti? Pizzu nebo smažák. Pochopitelně to dostaly, přece je nenecháme hladové, že?
