Článek
Tatínek a maminka
Otec, původně strojní inženýr, za války sloužil jako voják v Palestině a tam se seznámil s matkou. Byla to vdaná Rakušanka, on jí ale slíbil ráj na zemi, tak s ním v roce 1946 odjela do Československa. Po dvou letech se ovšem leccos změnilo a ráji na zemi začali vládnout komunisté. Matka se sice snažila naučit česky, její píle ji ovšem záhy opustila, češtinu legračně komolila a raději mluvili anglicky. Doma, v soukromí mluvili také německy, ale na veřejnosti to bylo nevítané. Yvonne tak doma běžně komunikovala dvoujazyčně a vůbec jí to nepřišlo nijak zvláštní.
Její dětství nebylo nijak pohádkové, spíš naopak. Otec zavedl doma dril a tvrdou výchovu. Yvonne trestal řemenem od pračky. Tresty a tvrdá výcjova na ni prý žádné následky nenechaly, ale v té době to jako dítě zřejmě brala jako normu chování. Rodiče jiných dětí si chodili k nim domů stěžovat, že je Yvonne tříská jejich potomky. Vzor rodiny se projevoval. Jelita, která jí vyrobil tatínek při výchovných metodách, dokázala Yvonne zpeněžit. Za korunu je ukazovala kamarádům.
Dívka z dobré rodiny
V té době slušelo, aby dívky z dobrých rodin chodily na tenis, balet a klavír. Také Yvonne navštěvovala kurzy baletu a docházela pod most Barikádníků na kurty. V tenisu byla ovšem silně neúspěšná, nikdy se jí nedařilo trefit ani do míčku a podle svých slov kvůli tomu řvala jako tur. A pak za ní na kurtech přišel kdosi z písničkářské party a povídá: „Hele, ty se do toho míče beztak v životě netrefíš, ale máš dobrej hlas - nechceš si místo toho tenisu s námi radši zazpívat?“ A ona začala zpívat na nejrůznějších večírcích na kurtech. Pěveckého nadání si zřejmě povšiml i otec a poslal ji na natáčení filmu Miloše Formana s názvem Konkurs, kde zpívala písničku Malagueña.
Kariéra: Semafor, Apollo…
Krátce na to dostala Yvonne přenosilová nabídku do Semaforu, po nějaké době přešla do vznikajícího divadla Apollo, kde působil například Karel Gott, Pavlína Filipovská či Karel Hála. Zde Přenosilová uplatnila také svůj komediální talent. Následovaly hity jako Boty proti lásce, Tak prázdná, Loutka na provázku či Sklípek, v nichž vynikl její dravý a syrový pěvecký projev.
Rok 1965…Londýn
Ještě před maturitou natočila pár písní v Londýně a vydala tam také singl. V nahrávacím studiu se potkala i Jaggerem ze Stounů, sice nevěděl kde je Československo, ale pro štěstí ji nakopl a řekl: „Good luck!“. Toho gesta si moc vážila, ačkoliv, jak tvrdila, nebyla nikdy Stouny, vždycky rozhodně beatlesačka. Každopádně jí zážitek zůstal v živé paměti do vysokého věku.
Třeba mohla udělat díru do světa, ale musela se po 14 dnech vrátit do Československa kvůli maturitě.
Hit Roň slzy
Slavný hit Roň slzy nazpívala v pouhých patnácti letech. Zpívání jí sice bavilo, ale nijak to neřešila, vše šlo nějakým samospádem. Na zájezdy začala jezdit ještě před svou plnoletostí pod dohledem matky. Maminka se svojí roztomilou zkomolenou češtinou a smyslem pro legraci sedávala v autobusu hned vepředu, nejraději s Miky Volkem a bavila celé okolí. Yvonne seděla vzadu. Maminka ji střežila před nechtěnými uchazeči a dcera si mezitím užívala po svém. Žádní muži v tom roli nehráli. Ona si tam prostě pokuřovala. Bylo to v době, kdy se kouřilo opravdu všude a jak řekla sama zpěvačka, v té době ještě nebyly cigarety nezdravé. To až později. Nejpodezřelejším nápadníkem byl pro maminku Pavel Bobek, a vždycky prý říkala:„Ten pacholek Bobek čeká na první příležitost!“ Bobek ji prý ovšem vnímal jako svoji sestru a ani ona nikdy Bobka nebrala jako potencionálního nápadníka.
Když nastala plnoletost, přišlo pro matku těžké rozhodování. Opět dorazila k autobusu, ale už by musela za doprovod dospělé dcery platit. Po dlouhém boji se svojí škudlivostí se odebrala domů. Yvonne to udělalo radost, ale muzikanti byli zarmouceni. Přišli o zábavnou a roztomilou společnici.
Podepsala manifest a režim jí vystavil stopku
Rok 1968 změnil nejen republiku, ale i její život. Yvonne Přenosilová podepsala manifest Dva tisíce slov. Bylo pražské jaro, text jí přišel dost nevinný, tak to zcela bezstarostně podškrábla. Domů jí potom volali anonymové a vyhrožovali. Navíc po příchodu vojsk Varšavské smlouvy hlásili v rozhlase, aby signatáři Dvou tisíc slov nespali doma. A tak od 21. srpna doma skutečně nebyla. 27. srpna emigrovala do Rakouska a později se přesunula do Mnichova. Po nějaké době za ní odcestovali i rodiče. Chvíli se snažila o hudební kariéru, ale žádný ohlas se nekonal.
Exil, nový začátek a roky daleko od domova
Zpěv jako poslání vůbec nevnímala a z toho, že se jako zpěvačka neuživí, si vrásky nedělala. Všechno brala tak, jak běželo. Začala pracovat jako letištní pozemní stevardka pro British Airways na Mnichovském letišti a osm let v této profesi nakonec vnímala jako svá nejkrásnější léta. Už nepřemýšlela o tom, jestli se jí muž dvoří, protože je známá a chce se přes ni někam probojovat. Věděla, že splynula s davem a může věřit, že je láska opravdu upřímná. Provdala se za právníka se šlechtickým titulem, barona von Stuckmana a tím se z ní stala baronka. V roce 1979 se do rodiny narodil syn Max. Se synem zůstala doma, až když odrostl, zhruba v roce 1987 začala spolupracovat s Rádiem Svobodná Evropa.
Nejhorší den jejího života
Po revoluci se začínala vracet občas domů. S manželem už byla rozvedená a o syna se starala sama. Ačkoliv neměla v plánu vrátit se domů natrvalo, tím, jak zanikla česká sekce Svobodné Evropy, rozhodla se pro návrat. Snad bylo její jednání hnané také láskou k Pecháčkovi, který byl v té době ředitelem československého a českého vysílání Rádia Svobodná Evropa. Hledala bydlení v Praze a synovi školu. Jenže syn si svoji budoucnost představoval jinak. Bylo mu čtrnáct let a rozhodl se pro život v Německu. Dal přednost otci a jeho nové ženě. Když si ho odváželi, byla to pro Yvonne, nepředstavitelná bolest.
Na druhou stranu se zkusme vcítit do čtrnáctileté dětské duše. Kluk, který je zvyklý na místo kde žije, na kamarády a spolužáky. Má v místě kontakty, přátele, otce, babičku i dědu. Mámu má určitě rád, ale její zemi nezná…je pro něj naprosto cizí…
Yvonne přesto doufala, že jí syn ještě zavolá a řekne, aby si pro něj přijela. To se ale bohužel nestalo. Přesto si zůstali blízcí. Každý den si telefonovali a syn za maminkou jezdil, jak jen to bylo možné.
Mys dobré naděje
Na dráhu jedné z nejoblíbenějších českých zpěvaček po návratu už nenavázala, hrála ale například ježibabu v muzikálu Rusalka a roli si opravdu užívala. S Pavlem Pecháčkem také prožívala několik let po návratu krásný vztah.
Později svůj byt v Praze na Žižkově kvůli nemoci prakticky neopouštěla, nazývala ho Mysem dobré naděje. I v nemoci byla optimistická. Zánět sedacího nervu ji silně trápil a způsoboval bolesti, už se z bytu moc nevzdalovala, ale s přáteli byla vždy v kontaktu alespoň přes telefon. Stále doufala v lepší zítřky a dostávala nabídky na různá vystoupení, ale už se necítila, raději je odmítala. Občas vyšla na procházku se svojí sousedkou a přítelkyní, která o ni pečovala do posledních dní.
Poslední kapkou byl nález na plicích. Léčba jí brala poslední síly a Yvonne chřadla kamarádce před očima. Už nevycházela nikam, jen seděla, později ležela. Do nemocnice odmítala jít, přesto jí kamarádka a sousedka Vejvodová pomoc přivolala. Yvonne Přenosilová zemřela druhý den v nemocnici na Vinohradech. Příčinou bylo zhoubné onemocnění plic zkomplikované infekcí.
Mezi její neznámější skladby patřily Roň slzy, Sklípek, Tak prázdná nebo Boty proti lásce. S Karlem Gottem nazpívala duet Zejtra už ti sbohem dám. Pěveckým projevem připomínala americkou zpěvačku Brendu Lee, jejíž písně měla ve svém repertoáru.
Zdroj:
